Ano, M!K!7 skutečně dospěl k tomuto rozhodnutí, ač důvod mi není doposud zcela jasný. Mezi veřejností to vyvolává pobouřené a nechápavé reakce:
WorMartiN: Ale vážně, když přestaneš tolik jest, už to nebudeš ty.
Tarzanice: Jestli přestane jist, což je tradice, já přestanu omdlívat, což je tradice taky.
Ofca: To je, jak kdyby chtěla voda přestat týct.
Přidávám hlasování, skutečně nevěřím, že se najde někdo, kdo by toužil po tom, aby s tím skončil, snad kromě těch, kdo to platěj, ale ti se nepočítaj. ;) Taky cementujte, když už je to petice, mělo by tu aspoň být, kdo je proti. ;)
Zároveň si tě dovolujeme s OnDraKem vyzvat na souboj, kdo toho z nás dokáže sníst nejvíc, vítěz bude oceněn jídlem, teď budeme několik let trénovat a pak se někdy uvidí, aspoň máš další motivaci, proč nekončit. ;)
Update: Snaží se hlad zahnat chlastem, ale vzhledem k tomu, kolik byl zvyklej sníst, asi brzo skončí na heroinu.
Na SPŠEMOHu jsou dvě odborné praxe, první je v druháku na konci, druhá je v třeťáku na začátku a do té chodím počínaje dneškem. V obou jsem byl v mohelnické IT. Jméno firmy a zaměstnanců radši ponechám v anonymitě. Pokud nevíce, co je to IT a ajťáci, doporučuji shlédnout tento dokumentární seriál a tento popis. Sice neumím programovat nic jiného, jak HaTMaLáčtinu a Poscal, ale stejně mi přijde, že jsem tam z nich největší ajťák, co se přemýšlení týče. Den 1: Nejdřív jsem musel hodinu čekat, než někoho něco napdane. Inu, co se na takové IT praxi dělá? Jistě jste správně uhodli, že se zaměstnancům vysávají auta, jak napadlo jednu pracovnici. Učinil jsem to tedy, dokonce i pořádně, protože tu nebyla žádná motivace, abych to udělal co nejrychleji, jako je obvykle, protože jedinné, čeho můžu dosáhnout je, že dostanu další práci, v nejhorším případě tu nejpekelnější práci světa - třídění dodacích listů podle abecedy a data. Jak tak vysávám hranolky z pod sedačky, přijel šéf a vida mě při této činnosti, moc se mu to zalíbilo, takže mi nakázal následně vysát jeho auta s tím, že když mu i vydrhnu sedačky a koberce, nebude se zlobit. Za normálních okolností bych to nedělal, protože nebylo řečeno, že když to neudělám, zlobi se bude, ale jak už bylo řečeno, nebylo kam spěchat. Půl hodiny jsem strávil pokusy odstranit žvýkačku z koberečku, ale nelzelo, takže jsem tedy vysával a všiml si za sedačkou zapadlé dvacetikoruny, což jsem oznámil kolemjdoucímu šéfovi. Pravil, že když ji vytáhnu, je moje. Taková motivace dodá chuť do práce a za velké pomoci klíčů jsem během půl hodiny měl dvacetikorunu venku, načež jsem si všiml padesátikoruny. Šéf zrovna nebyl poblíž a tudíž jsem usoudil ze statistiky, že v jednom z jednoho (tedy ve 100%) případů mi bylo řečeno, že si vyšťourané peníze mám nechat, a tudíž jsem si nechal i tuto padesátikorunu. Statistika nuda je, má však cenné údaje, v tomto případě byla cena 50 Kč. Po té jsem si šel nachystat něco na drhnutí sedaček. Nenašel jsem žádný vhodný čistíc prostředek, tudíž jsem to vyřešil ajťácky a udělal si směsku ze všeho, co jsem našel, což byl Jar, Bref na porcelán, Trenza na nádobí, Pronto proti prachy a několik prostředků na sklo. Touto univerzální směsí jsem následné šéfovi vydrhl kapotu, skla, koberce a sedačky. Tím byla tato práce hotova a jel jsem tatovi sníst oběd. Po návratu opět nikdo nevěděl, co se mnou, až jsem dostal úkol od šéfovy manželky, která tam dělá taky. Ta je velice milá, přesto se nemohu ubránit nenávisti, když mi velice mile zadává nejpekelnější práci světa - třídění dodacích listů podle abecedy a data s tím, že nemám spěchat. Naštěstí mám jen dva výrazy. První pro smích, druhý pro všechno ostatní. (Pokud kdy dělám jiný výraz, tak ho dělám naschvál a nekoresponduje s momentální emocí.) Díky této vlastnosti nenávist nikdo nepoznal a já se pustil do práce, poslouchajíc při tom okolí: "Mně nejdou psát háčky." "Mně taky ne." "Máte tam anglickou klávesnici." To je aspoň IT. Po několika pokusech dělat to stejně, jako minulý školní rok, jsem mohl nervově zkolabovat, tudíž jsem začal opět ajťácky přemýšlet a vynalezl binární systém. Vysvětlím:
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě čtveřice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě čtveřice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě osmice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě čtveřice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě čtveřice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě osmice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě šestnáctice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě čtveřice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě čtveřice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě osmice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě čtveřice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu dva dodáky z vrcholu hromady a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě dvojice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě čtveřice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě osmice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě šestnáctice a seřadím je podle abecedy a data.
Vezmu tyto dvě třiadvacetice a seřadím je podle abecedy a data.
Dál jsem se dnes nedostal, každopádně po ovládnutí této metody zásadně odporuji zadání, že nemám spěchat, ale to se mi stává často. Například když jsme nedávno sklízeli stoly a židle na zimu na půdu, mí prarodičové si pravděpodobně představovali, že vezmu postupně po jedné židli a po té si rozložím stůl na půl a taktéž ho pomalu odnesu. Já ovšem vzal obě židle i stůl, s tím jsem sprintoval po schodech nahoru a když se ptali, proč tak spěchám, vysvětlil jsem: "Protože to bude rychle." Ajťáci totiž v každé situaci dokáží najít nejefektivnější ä nejrychlejší metodu, ať už dělají cokoliv, tato metoda se však mnohdy neslučuje s doposud zavedenými zvyky lidí. Další dny budu pokračovat v tomto článku, pravděpodobně se můžete těšit na další ajťácké vynálezy a hlavně, což vás jistě potěší nejvíce, na pokračování binárního systému. Den 2 a 3: Jen jsem seřazoval a zařazoval, binární systém nedopíšu z klasického důvodu (nechce se mi), ale pokud by to někoho moc zarmoutilo, tak to pro něj udělám. ;-) Ale stejně, třetí den a já si ještě nesed ke kompostu. :/ Den 4: Dnes jsem k tomu konečně sed k nadmíru složitému úkolu - opsat text. Tak jsem udělal to, co vždycky, opsal to tím způsobem, že to vypadalo zcela identicky k originálu, ale jak se ukázalo, ty obrázky tam neměly být. Když jsem pak opět neměl co dělat, šéfa opět nic nenapadlo a opět mě poslal vysát další auto. Při tom jsem dosáhl nejvyššího úspěchu, jakého lze (aspoň dle mě) při vysávání dosáhnout - neúmyslně rozbít vysavač (nepíšu nechtěně, protože rozbít jsem ho chtěl, jen jsem to neměl v úmyslu). Takže jsem vyčistil ten pytlík aspoň do půlky, aby je náhodou nenapadlo svést to na mě, že jsem neměl vysávat s úplně plným, a potom jsem nenápadně odjel na oběd. Po obědě jsem dostal další přetěžký úkol - vyhledat firmy z okolí na vykupování tonerů. S tím, že zadaná úloha nemá řešení, jsem skončil a odjel, protože tam nehodlám pracovat, když vidím jiný pracovníky hrát Heroes of M&M.
Den 5: Zas je nic nenapadlo, tak jsem myl další auta univerzální směsí a přitom si odezpíval kompletní album Stracenýho Rája z roku 2006. Po obědě jsem se už nevracel.
Týden 2, den 1: Šéf jim tu vzkázal, co mi mají dát za úkol, ale poněkud mu nedošlo, že to lze jen od něj, jsem měl volno. Dělal jsem to až odpoledne, dělání seznamu mailů na města a obce, ale až po tom, co jsem si jel udělat oběd. Zatímco se vařily hranolky, já hlídal smažící se sýr, takže než se usmažil, už byl sněden. Den 2: Dnes jsem to dodělával a začal s tímtéž v jiné skupině, což nešlo moc rychle, jelikož zatímco já šel na meebo v praxi, OnDraK tam šel ve škole. Když jsem měl nakonec půlku hotovou, potřeboval jsem jednu položku smazat, ovšem ikona jak se ukázalo, mazala celý seznam. Ale po obědě jsem to stihl. Den 3: Seznamy a nuda Den 4: Seznamy, dnes e přihlásila ze školy pro změnu Tarka. Den 5: Seznamy a konečně konec. Hodnocení studenta: "Martin je dochvilný, svědomitý a pracovitý! Svěřené úlohy plnil řádně a v požadovaném termínu." Můj názor: ROFL. Ale abych se k tomu vyjádřil, což je taky můj názor: Dochvilnej jsem vždycky. Nikdy, za žádných okolností i vnitřeností, nikam nepřijdu moc brzo. Nikdy! Svědomitej jsem, moje svědomí je taky ovšem velice tolerantní a vůbec mu navadilo, že místo abych pracoval, chatuju. Naopak to mýmu svědomí vyhovovalo víc. Pracovitý? LOL, možná sem workoholik, ale to řeším tím, že se jakékoliv work naprosto bráním. :P Plnil jsem to v zadaným termínu, to je pravda, taky sem si tam na to stáhl vlastní software a pak to stíhal včetně meeba. :P
Bylo to dávno, tak dávno, že zůstává rozum stát nad tím, proč si to stále pamatuju. Bylo to předevčírem. No, prostě sem si to chtěl co nejvíc urychlit, tak sem si na to vzal místo té úzké hadice na odkalování trubku od vysavače asi s 5 cm průměrem, strčil to do vody, nasál, pak už sem jen plnil nádoby na vodu a chvíli se nedíval na akvárko. Podívám se zpět, no, a ona tam nebyla voda :-D ...Tak rychle běžím do šatny pro kýbl s vodou odstátou, aby nestihly pochícpat ryby. Chrstnu tam ten kýbl a jdu zalívat balkón tou vypuštěnou vodou. Zalejvám, zalejvám s dobrým pocitem, že sem zachránil rybičky a čumím, co to v tom truhlíku leze za divnej hmyz, malá breberka, větší barevná, plno takovejch. Podívám se blíž a to jsou rybičky!! Takže by nemohly pochcípat, ony v akvárku vůbec nebyly!... No, tak sem vzal hrabičky a aj s hlínou to vrátil zpátky do kýbla, kdež sem už vzal cednik a přecedil rybičky vod hlíny. Nakonec sem to stejně všechno stihl v menším čase a s větší efektivitou, takže příště proces rozhodne budu opakovat...
Když sem se ještě díval na to, jak ta trubka nasává vodu, tak se v akvárku udělalo tornádo. :-D Mám teď takový tušení, že právě vprostřed toho tornáda byly ty rybičky. :-X
Magoří komunita, společenství plné nenažraných spamerů, si vybralo za cíl svých nenažraných spamů jednu svou členkyni. Jakožto údajný největší magor to nemůžu tolerovat a hodlám Shini pomoct s trestem viníků. Přestože je jasné, že je to hlavně Radimova vina (protože kdyby tolik nežral, nikdy by k tomu nedošlo :D), tak jakožto údajný největší magor taky přejímám za celou MK zodpovědnost a tudíž naprosto souhlasím, že cílem odvety se musí stát tento blog a jak už řekla Shini, není lepšího trestu, než stejnou mincí. (Ač, abych řekl pravdu, myslím, že lepší trest je žádnou minci nedávat.) Proto nám sem vy, pravidelní čtenáři, okamžitě začněte psát co nejvíce cementů a to ve stejném stylu, tedy co nejhumornější.
Přesto, že působení negativních jevů je nám dvěma známo už od prosince minulého roku, píši o nich až teď. Ptáte se proč? Důvod je prostý: Jsem línej. K jejich objevení došlo v sobotu 1.12.2007, kdy při zaostřování na lampu mezi stromy ona lampa zhasnula a to se nedá přisuzovat tomu, že by snad začínalo ráno, protože byl večer. Samozřejmě nám to nedalo a pustili jsme se do výzkumu. Ten den totiž ještě OnDraK fotil auta na dálnici, foťák byl vždy načasován přesně tak, aby auto těsně stihlo projet a na fotce nebylo. V únoru pak přišla éra nádraží, u které se obávám, že se vrací, zjistili jsme, že nádraží je líheň negativních jevů. Vlaky se chovaly zrovna jako auta, ani dohnat se nedaly. Když si zvykly na čas, kdy OnDraK přicházel, přestaly v tento čas jezdit úplně. Jindy fotil noc a na fotce bylo poledne. Negativní jevy nejsou jen fotografická záležitost, ale rozhodně jsou tak nejzřetelnější. O co tedy jde? Že všechno je vždycky úplně opačně, než člověk chce. Murphyho zákony je popisují velmi přesně, ovšem jen za předpokladu, že nezačnete jako já chtít úplný opak toho, co chci. Tak se ze mě stal naprostý pesimista plný beznaděje a hle, všechno se mi začalo dařit. Jak se ukázalo, negativní jevy neslyší šepot a nebudou si číst to, co je napsáno v závorce. Jednou jsem ovšem ve středu nechtěl, aby zítra byl pátek, tím jsem je přetížil a od té doby už mi nechcou pořádně fungovat, začínají se mi do toho plíst pozitivní jevy.
PS: Další příklad negativních jevů je, že tenhle článek sem mněl jít až v neděli, ale než sem to nastavil, tak sem to odeslal. :/
Pokud jste už někdy byli šokováni Nightwish, tak to vážně ještě nic nebylo. Přál bych si říct, že sem byl ožralej na sračky, leč nebylo tomu tak. Mnoho lidí, co tohle shlídne, na mě asi úplně obrátí názor, fanoušci a fanoušky snad odpustí. Píseň věnuji M!K!7mu, protože to on mě naučil lásce ke zpěvu, přičemž o tom, co tím přines dobrýho, se dá pochybovat, posuďte sami, ale radši mi vůbec neříkejte váš názor.
Pokud to čteš Majky, tvůj Elvis z tvýho rozlučáku na mě rozhodně nemá, aspoň co do zhovadilosti se týče.
Ve Štěpánově se každoročně opakují Hody a rovněž tak na nich každoročně hraje Stracené ráj. Jakožto mou nejoblíbenější skupinu jsem si ji nemohl nechat ujít, což bylo zvlášť podpořeno faktem, že ve Štěpánově bydlí další magor M!K!7. Dorazili jsme v pátek ve tři, abychom měli dost času na zabrání místo, načež jsme ovšem šli úplně jinam (ubytovat se u M!K!7ho bybičky atd.), takže když jsme přišli na koncert, bylo už zcela plno. Normálně pivo nepiju (jen tvrdej), ale pili ho všichni, tak jsem si koupil též. Jelikož si jak OnDraK, tak M!K!7 koupili 2 piva, koupil jsem je též. Pak jsme se prodrali dopředu, kde tančili punkeři (na bigbeatovým koncertu, pb). Když se Marek Vošťádal ptal, zda-li chceme ještě pokračování, jeden punker řval, že chce, načež na něj OnDraK ukázal řvouce při tom: "JÓÓÓÓÓ! ONI ZAHRAJÓÓÓÓÓ!" Rádi bychom vám přinesli punkerův výraz, ovšem 1) OnDraK neměl foťák, 2) fotit ho ještě by asi foťák nepřežil, zrovna jako OnDraK. Pak přišlo Nečoché, u nás tří asi nejoblíbenější písnička. Všichni skákali, tak jsem chtěl též, což nešlo, jellikož jsem měl ještě jedno skoro plný pivo, tudíž jsem ho vypil na ex, to ale nebyl dobrý nápad, protože veškerý vzduch naakumulovaný v pěně šel ven a vzal s sebou i pivo a rohlík, co byl k svačině, takže jsme na jedinou M!K!7vu kovovou (metalovou) M!K!nu hodil grcku, což vidělo pár holek, ale jelikož to jsou holky, v tuhle dobu už to asi ví celej Štěpánov a jako by to nebylo málo, ještě to jak blbec píšu vám, pb. Abych si spravil chuť po vygrclým pivu, dal jsem si od FiRRiNa (dalšího magora) vodku a šli jsme na kolotoče.
Po původním zklamání na hodinách a housenkové dráze, že mi to nic nedělá, jsme zkusili centrifugu a kladivo, kde bylo další zklamání, že mi to zase nic nedělá, ale aspoň jsem pochopil netopýry, protože když bylo kladivo obráceně, ukázalo se, že by se tak dobře spalo. Nakonec to stejně skončilo u autodromu. Druhý den se nic moc zvláštního nedělo, jen jsme šli na oběd na loveckou chatu, kde jsem radši už zůstal u Kofoly. Guláš chutnal dobře, chutně, výtečně a lahodně, ale otravovali tam muchy a OnDraK je chtěl rozmáčknout popelníkem. Tamnější muchy jsou na takové zacházení evidentně přichystané a tak se OnDraKovi podařilo popelník o mouchu rozbít, takže ho pak nenápadně za našeho nápadně vydatného smíchu odnesl a hodil do příkopu. Příští rok tam rozhodně jedem zas.
OnDraK:
Tak jak každé z nás (ač sem napíšó sténě jen dva, z niš jeden su já) sem napíšu svoju verzu ze svojeho pohladu vo tom, jaky to belo ve Štěpanově, kam sem jel s Martinem abech konečně poznal Radima, dalšiho dobryho blázna s blaznovsvim podpořenym žitim na vesnici a take to belo spojeny s tym, že na Štěpánovsky Hode hrál Stracené Ráj, Martina nejoblíbeněší skupena a já proti jich take nic nemám, ba navopak - só dobří, texty maj take prčovni, rytmus ti jede samo vod hube a take reprezentujó Hanáčtěno, za což be jim měla bét cela Haná vděčná. Já jim vděčné su a take na jejich počest, napišu svoj díl tó svojó hanáčtěnó...
Nevim v kolek odpoledne to belo ale sedli sme s Martinem na vlak, teda spiš do vlako, páč sme měli jízdenke. Jeli sme tak dlóho, až sme dojeli na nádraži do Štěpánova, dobrej vesnice co ju pojmenovali po Martinovym přímení a kde na nás ož čekal Radim. Bel sem rád, že ho vidim, páč nikdá jindy sem ho neviděl a tak sem ho hned uvítal sténě jak on mě se slovama: "Toš já su ňáké Radim Mekeš..." Akorát já sem se mu představel ménem svym, né jeho. Vešle sme k jeho bábi, která taktéž jak Stracené Ráj, reprezentuje hanáčtěno. Cestó Radimovó exkurzi po vesnici se k nám přidal Radima bratránek Milánek, co krade cigánům fichtle. Teda on čóruje vlastně šecko co de, ale k nám bel hodné. Mě se stratily jen doklade. Šle sme teda k Radimove bábi. Radimova bábi je dobrá. Radim si to mysli take, toe jasny. Je dobrá, páč má hodně dobryho jídla, což Radim take jistě oceňuje. Bét tam tyden, su tlusté jak to prase, co tam na statko majó take, a kteréhož chliv si Martin spletl s hajzlem a místo teho šel pochcat vepřa. Eště předtym než be ho pochcal, začlo okrotně pršeť, bura jak dlóho ne, okape nestihale a ze střechy padale vodopáde. Okópal bech se pod nima stéňě jak Milánek, jenže ten chodi skoro nahé a já neměl hadry náhradni. Šle sme všici jest u Radimove bábi, kdež sme se cpali syrovejma klobásama se sejrem. Proto bele taky syrový a mezitim přestalo to okrotny pršení. Milanek převzal zbetek exkurze po statko a šel nám vokázat traktore. Majó dobryho psa, je šílené. Proto take dobré. Ten pes dělá různy věci. Kdež Milánek nastartoval jeden z množstva traktoru, pes se mu zakósl do zadnich kol a snažil se rozkósat drapáke. Kdež v tom Milánek dupl na plyn. Pes be si nechal přeject hlavo, ale nakonec se přikóslé nevotočil vo třistašede stopňó. Take eště bela psina, kdež sem si šel druhé deň po ránu zapálet a ten pes mě sežral cigáro ož ale zapáleny. Pak mě přišlo jako srandovni, že drbal vzdoch, páč se do sebe netrefi. Teď se ještě směju temu, že ten pes je vlastně fena.
No dobře, vrátim se k prvnímu dňu a k temu, jak sme sa vydali na zábavo. Stracené ráj hrál ož od sedmi, ale my sme tam přešli až pozďéc, ož nevim proč. Vim, že předtym sme si každé kópili dvě piva na rozjezd a na vyschló čoňo. Vsocili sme sa do dlóhé řady pro pivo - já, Radim aj Martin. Radim bral dvě píva, páč jedno belo pro kámoša, já bral dvě píva páč sem měl velkó žízeň a Martin bral dvě píva, páč to tak udělali všeci a tudiž chtěl bét oblíbené. Nebel to dobré nápad, jak ož on psal. Šak k temu dojdu. Aj s pivama sme sa vydali do první řade před pódio, aby sme bele Stracenýmu Ráju co nejbliší. Šak to se nám nepodařilo uplně, páč nejbliší jim beli jakési přiznivci či uctívači, jak psal Martin - pankáči na bigbýtovým koncertě. Byli v dobrym stavu, lepšim jak my. Nažraní, zhulení a dobři. Pankáči to rozjeli, Stracené Ráj take, nechtěli sme bét pozado, protož sem exnul piva a začal skákat s Radimem a Štěpánovskéma. Všim si teho Martin, které doposud jen kéval hlavó jak Hurvinek, páč měl v rukách dvě poloplný píva. Chtěl skákat take, protož taktéž piva exnul, což asi nebyl dobré plán. Mezitim což já se Štěpánovskéma skákal a svéma headbengama mlátil ženskó předemnó, možná aj zamnó, pokaď tam nějaká bela, Martin nám blel pod nohe, bohožel nejen to, blel aj nad nohe, kde měl Radim v paso ovázanó M!k!no. V tu chvilu sme to nevěděli ani já, ani Radim. A Radim eště upozorňoval, že skáčo v ňákým blití, kdež já na to že to je jen pívo rozlitý, ale nevěděl sem proč se nám holke vzado tak smějó. Asi že sme vtipní, tak sem skákal dál. Páč sme eště nikdo nevěděl, že sme pobliti, nálada furt dobrá ke skákaní a řvani textu pésniček vod Stracenýho. Stracené právě jednu dohrál, kdež se zeptal, zda už sme viděli nové klip k jednej písničke - Nečoché. Samo že sme ho šeci viděli, eště abe ne a tak sem řval že Jooooooooo, kdež voni na to jesi ju chcem slešet, kdež já na to že zas Joooooooooo, kdež v tym sa na mňa votočil ten padesátileté, shulené, ožralé a na voražovó barvu s bradkó dlóhó obarvené pankáč, kdež sem na ňé řvál "Joooooooooooo, oni to zahrajoooooooooo, a pak jak néspiš jak bel nazuřené a nemoh chytnót dech, tehdá mě napadlo zeptat se ještě vo cigáro, páč sem neměl. Nebel do dobré nápad, néspiš be mě přetáh gomovym zvonem, ano - tim na podporu pisničke vod Stracenyho. Dobró chvilo sme tam eště skákali a rokéři s vlasama jako já mlátili žensky vokolo, než si Radim všiml, že je dle tvrdostě blití dlóhó chvilo take poblité, toš a to ještě nevěděl kym. Napadlo mě taky podivat, jestli nésu poblité aj já. Dival sem se po nohách aj všude, nebel sem. Pak sem se z prevence podival take do kapes, kdež nato sem zistil, že ož vlastně nemám cigára a tak sme se všici tři vydali na cestu od hopsání pod podiem. Radim na statek k bábi s poblitó mikinó, já do hospy pro ciga a Martin do hospy se vychcat. Kdež sme všici beli uspokojeni těmato potřebama, šle sme na kolotoče, kterych tam bévá obrovsky požehnaně a aj te ceny só obrovsky požehnany. Jako na každó kalbo, nebero si sebó velkó finančni hotovosť, páč ju buď stratim, nebo prochlastam. Dnes tam bel take Milánek, což není taká sviňa jak z myho vyprávění, páč mě dokonce založil, kdež mi počly prache docházeť. Jezdili sme na kolotočách jak pominuti, nélepší bela centrifuga, kteró sme si s Radimem dosti užili. Taktéž bely dobry lavice a vlastně šecko belo dobry. Jedno z dobréch věcí take vejmenuju - to belo kladivo kde ste dobró chvilu hore viseli zhůru nohama jak netopejr, přivázaní a rozmačkaní tlakovyma jisticima pásama. Toš jak sme tam tak visele, dostal sem choť si zapálet, ašak místo po krábě sem těžko šáhl po mobilo a z teho sem hned dostal choť volat Šiny (to néni nic s lešenim společnyho, to jen Radim plašel), ošem ta to nebrala, kdež v tym kladivo dědek strojvedouckej pustil abe nás zas točilo jak pominuty, takže be v hovoro belo slešet jen vokolni vzdoch a vokálni naše ječeni. Névětši osodná chyba tohodletoho večíra bela jedna fyzicke vyčerpávajíci atrakca v podobě kol, který sa točily kolem svej vertikálni osy roztočeny vlastní siló. Vlastni silu ste si na atrakci zaplatili mastnó sumó a mohli ste se točit co vám kebula vydrži. Nám s Martinem vedržela dosť, šak sme take cyklisti (ikdež způsobem timdle často nejezdime) a točili sme se jak kokoti dobréch 10 minut, teda aspoň tak mě to připadlo. Točili be sme se aj dál, jenže dědek kolotočář už bel vzeke pod tlakem a tak nám to sviňě zabrzdil. Šel na řadu Radim, které se tam točil taktéž dlóho Dědek kolotočář k nám měl nakonec taký kecy, že be sme se jim hodili na reklamo. Tadle šakškárna nás natolek vyčerpala, že sem si dal mysim posledni pivo a muselo se odjít spat. Že sme vyčerpani sem poznal aj podle mé nohe, která dycke kdež chce, abech šel spať, začne dělat dívny zvuky jako: "Lup, lup, chvilku nic a pak dvakrát lup, lup". Došle sme na statek k Radimové bábi, kteró sme zbudili našó hlučnó přítomnosťó. A hladem, které Radima a pomalu aj mě doprovázi životem. Ořezali sme si chleba tak, že krajíc sme rozřízle na třetine, takže měl každé na hloubko pěticentimetrové plát a k temu sem si přidal take úměrně paštike. Asi 1:1. Snědli sme to, naposled zbodili Radimovo babičko, která šla drohé deň do práce a odešli sme take spat. Radim měl postel samotnó, což dobré, páč prděl (pré rukama, ale to nevadi, smrděl jistě sténě). Na mě s Martinem čekala postel manželská, což vám neřeknu, ož tak vypadáme jako teplóši. Na dobró noc sem si eště 20x přečet smsko od moji milé a při 21 přečteni sem osnol s mobelem na xichto. Ráno mě zbudil hovor vod mamy mobelem někde uplně jinde a kde, to vám neřekno. Mamě sem oznámil, že přijedo a snažil se usnót dál (belo teprv něco kolem desáty) ale nešlo, páč začal zvonit mobel vod Radima. Neptéte se, kde ho měl. Je to nezajimavy. Měl ho asi na stole. V tu chvilo sem si moh zaspivat jedno vod Stracenýho Rája: "Včera sem bel zakalet a ráno sem se vrátil, žalódek mám na vodě, mozek se mě někde stratil a zakončet to Sakra co to tady hrči" ...páč Radimovi zvoněl ten mobel. To je jedno, doležity je, že sme vstali do dalšiho dna, které byl pro mňa už z jinéch důvodu nadměrně doležité (ona ví). Nasnidali sme sa plechem bochet, jejich fena mi pak sežral cigáro a s dvěma dalšima plechama vydali sme se na cesto do Liboše, k Radima rodičum. Chvilo sme tam kompili, až nás hlad počal provokovať. I vydali sme se na mysliveckó chato, kde se jednó za rok koná guláš a na což se Radim take celé rok těši. Dali sme si guláš, plnó ošatko chleba a dvě piva, Martin ož radši kofolo, abe nepoblil meslivce. Kděž v tym se stala dalši věc. Přistála tam mucha, jež mě srala svó existenci a lozenim po stole. Chtěl sem jo zabit popelnikem a tak sem to tak udělal. Popelnik ju zasáh přeně ašak ten hmyz furt žil. Napřáh sem se popelnikem znova a páč ta mocha bela štěpánovská, bela tvrdá taktéž jako tamněší život a popelnik se o ňu rozkřápal na tři kuse. V tom sem dostal choť zavolat moj milé a začal se v báglo sápat po mobelu (samo že za óčelem schovat tam ten popelnik). Nikdo mě néspíš neviděl, ale nevim proč se šici smáli...
Po dobrym objedu, dobrym koncertu a dobrym všem sme jeli dom druhym dobrym vlakem, páč prvni dobrej nám ujel a druhé sme stihli mi dobří doslovaadopísmena přesně na dobró vteřino.
Konec, páč mě bolé ruke a dlóho sem ož tady z té zkošenosti zas nic nenapíšo.
Na Slovensku jsem se celkem bavil, přesto sem se tak těšil za místníma magorama, že jsem v pondělí sedl do vlaku, odjel a nechal tam mamku s tatou samotný. Takže teď napíšu o tom, jaký to bylo v Tatrách.
Na Slovensko jsme dojeli o půlnoci, což se správcovi prý ještě nestalo, aby musel v tuhle dobu jezdit odemykat, ale dostal Becherovku, tak si nestěžoval. Ráno jsme vstali v deset, tudíž tata nadával, že už je pozdě a jeli jsme na kratší cestu, výcvikovou, jak tvrdil. Prošli jsme dolinou, která byla znamá svými vodopády, ovšem žádné v ní nebyli. Když jsme z doliny slezli dolů, našli jsme 200 let starý středověký mlýn, ale nevím, proč bych vám ho popisoval, jeďte si tam sami. :-P Pak jsme šli další dolinou a v té byly ty vodopády, co měly být v té první. Při dokončování okruhu jsme potkali velmi věrného psa. Nevím, komu byl věrnej předtím, ale rozhodně byl věrnej mně po tom, co dostal kus salámu. Pak šel cestou, kterou jsme šli i my, jak kdyby věděl, kam jdeme a vždycky na mě počkal, až za několika kopci zaběh do lesa a čekal tam na mě. Nebýt toho, že rodiče byly jen nějakej kilometr za mnou, určitě bych ho následoval a zhlídl bych tajemství, který mi hodlal odhalit, ale k tomu už asi nedojde, páč na poli stál myslivec a když jsme byli za pár kopci, ozval se výstřel. Naštve to. Jednou, pokud budu mít nějaký ty miliony, nechám vyvraždit celou mysliveckou rasu, neb, jak říká tata, myslivci jsou největší škůdci přírody. Z téhle krátké výcvikové cesty jsme se vrátili v deset večer. Druhý den jsme vstali o půl desáté a tata nadával, že je to pozdě. Když jsme konečně vyšli, tak jsme nedřív díky němu zabloudily, o čemž jsme měli všude lhát. ;-) Když jsme zjistili, že lezem na špatný kopec, slezli jsme zpět dolů a šli po značce, což byl strašnej stoupák a jak se ukázalo, touhle cestou nikdo nechodí, věděj proč. Naštěstí tam bylo dost borůvek, takže když sem se je naučil bez zpomalení trhat za chůze, byly dostatečný pohon a nemusel jsem odpočívat ani pít, tak jsem je pořád jedl a jedl, až byly pryč a já chtěl more, more, MORE! Nahoře se šlo po hřebenech, což bylo v pohodě, když se šlo z kopce, vynalezl jsem si vysoce dokonalou technologii, kterou se mi nechce vysvětlovat, a brzo jsem tam skákal, jako krab, připomínalo to trochu prchajícího Zoidberga. Třetí den jsme vstali v devět, pročež tata nadával, že je pozdě. Probíhalo to podobně, jako druhej den, ale tentokrát se i šplhalo, což mě hodně bavilo, ne ovšem mamku, takže jsme dva kopce museli vzdát. A čtvrtej den byl rekreační, tudíž nebylo nutno brzo vstávat a vstali jsme v osum. Den nebyl rekrační pro mě, páč sem jel dom. Sice se ještě snažili mě překecat, abych zůstal, hraním mi na city, očividně jim nedochází, že žádný nemám. Přirovnal bych to k bubeníkovi, kterej hraje na buben, ale ten buben tam není. PS: Pokud neznáte Futuramu, tak 1) nepochopíte některý vtipy, 2) opovrhuju váma.
Právě jsem skončil v práci a po pořádné práci si zasloužím pořádnou odměnu, což byla v mém případě Corola. Přemýšlel bych nad jinými auty, ale když ji miluji, není co řešit.
Vzal jsem s sebou Ondru na zkušební jízdu. V půlce cesty ovšem auto zastavilo a nechtělo jet dál. Jelikož jsme byli uprostřed naprosto neobydlené oblasti a mobil za pouhou korunu se pokazil, nebyla tu šance na pomoc. Tep se nám zvýšil na 206. Když jsem se pak rozhodoval, co dál dělat, otázat se byla pro mě jasná volba.
„A co teď?“ zeptal jsem se tedy. „Teď si dáme Deli,“ opáčil Ondra. „Dobrý nápad,“ odpověděl jsem, „má to ale jeden malý problém. Žádnou Deli nemáme.“ Ondru ovšem napadla spásná myšlenka: „Můžeme ji koupit, Lídl je levný.“ „Plus je levný,“ oponoval jsem. „Carefour ten je levnější,“ řekl člověk o kterém jsme zatím neměli ani tušení. Ukázalo se, že se kolem nás formuje skupinka, kde se lidé začali přeřvávat hláškami typu „Nikde není levněji než v Penny Marketu, prostě levný nákup, to je nákup s Penny.“
To náš problém s Corolou ovšem neřešilo. Ondra řekl: „Ty máš určitě nohu na brzdě.“ Podíval jsem se a ukázalo se, že má pravdu. „Jak jsi to věděl?“ „To je jasný, už jsi někdy viděl porouchanou Corolu?“
Jeli jsme dál, ale přepadla nás nezkrotná chuť na něco sladkého. Naštěstí jsem měl v ruce Maxi King. „Kdes ho vzal?“ ptal se Ondra. „To je moje alpské tajemství,“ odbyl jsem ho. Bohužel odhalil, že ho mám tajně celou dobu k ruce přilepený pomocí těstovin. „Ale Panzani přce nikdy nelepí,“ divil se Ondra. „To bude tím, že to není Panzani,“ vysvětloval jsem, „touhle těstovinou bys mě mohl přilepit i stropu. Je tak silná, že mi ten Maxi King na ruce stále ještě visí a nemůžu ho sundat, takže se řízení ujmi ty.“ „Ale já neumím řídit,“ protestoval Ondra. „Neboj, s námi na to máte,“ odpověděl jsem. „Pravda, já na to mám, tak si poskočím, tak si vyskočím,“ vytahoval se, načež se praštil hlavou o střechu.
Jako by toho bylo málo, dostal jsem žízeň, ale poblíž byl jen potok. „Pít z potoka, to bych si přece zkazil image.“ „Image je na nic, poslouchej svou žízeň,“ radil Ondra. „Ale žízeň nikdy nevyhraje, radši poslechnu image. Spíš bych chtěl být ovocem do Jogobelly, než pít z potoku.“
Protože důvodů bylo již příliš mnoho, jeli jsme domů.
S městskou hromadnou dopravou nemám asi příjemné zkušenosti nebo spíše zážitky a absolutně netuším, jaká to „úvaha“ by se dala na toto předem určené téma napsat. Mám však v paměti vryto pár vzpomínek z mého úplně první týdenní dovolené v městě Praha, kde byla MHD náš zřejmě nejpoužívanější dopravní prostředek.
Auto je pochopitelně pohodlnější, ale když se člověku nabízí možnost cestovat pomocí MHD, je to určitě lepší, než chodit po městech pěšky. Naším nejpoužívanějším prostředkem městské hromadné dopravy se tedy v Praze stal autobus, tramvaj a především metro.
Ke každému z těchto tří bodů se budu v následujících odstavcích snažit vyjádřit, ale jelikož jsem tuto slohovku sepisoval (a to doslova sepisoval) brzy ráno, nebojím se říct v mikrospánku, „nasytím“ posluchače leda kostrbatým a nesouvislým textem plného stylistických chyb, výplodem neopláchnutého ranního xichtu, nevyspalého a unaveného mozku a to tuto úvahu činí zcela nepochopitelnou.
Autobus. Autobus je pro veřejnost určitě nejznámější pojem, co se MHD týče. Slouží jistě mnoha studentům z vesnic, co školu, zájmový útvar, kulturní vyžití, či cokoliv takového postrádají. Dojíždění určitě spousta lidí každý den absolvovat musí. Já osobně bych dojíždět snad ani nemohl, protože by mi autobus vždycky ujel, neboť se rád prospím a do školy letím takřka na poslední chvíli.
V Praze se mi MHD ale maximálně znechutilo a jak můžete usoudit podle nadpisu, jedná se o ta zvláštní stvoření s krytím nevinného stařeckého obličeje. Den ode dne pobytu v Praze se mi ta nepodařená rasa pletla pod nohy čím dál víc. Vím, ke starším osobám (tzv. „důchodcům“) bychom měli jevit patřičnou čest a samozřejmě je v autobusu dobrovolně pustit na místo k sezení, obsadili-li jsme ho a jinde už žádné jiné není, protože jej obsadili další členové důchodcovského gangu. Neprovedeme-li úhybný manévr a okamžitě nepřesuneme své unavené tělo někam jinam, důchodci (a obzvlášť ti Pražští) začnou pomocí všech možných vypuzovacích metod a nejstrategičtějších komb, snaživě odhánět turistu nejlépe do kouta, kde ho poté skupinově probodávají vražednými pohledy za to, že jsme jej nepustil sednout si na naše místo, neboť jsme si toho důchodcovského pupku nevšimli, když jsme líně hleděli ze zapatlaného okna.
Věřte, že jako unavený turista, který se za den nachodil stovky kilometrů po nekonečné Praze, vám nebude příjemné mačkat se v autobusu na (především) důchodce, občany města Prahy a nebo na jiné turisty. V tomto směru je toto negativum autobusu, další je asi cena za lístek. Cena za lístek je totální prkotina oproti velkému množství důchodců, vonících se voňavkou značky Zatuchlina, kteří nás svou existencí v autobusech znepokojují, musíme na ně hledět (kam se podíváme, tam důchodce), musíme se na ně mačkat a v neposledních řadách musíme inhalovat jejich voňavku značky Zatuchlina. Pořád je to však, i přes zákeřné důchodce a obětování pár drobných, lepší než jít takovou dlouhou štreku městem po svých unavených a oproti důchodcům, voňavých končetinách.
Tramvaj. Tramvaj se liší od autobusu tím, že jezdí po kolejích, je však stejně tak plná houfů důchodců (viz. odstavec výše), občanů, turistů a v poslední řadě lidí s nějakou sexuální úchylkou, cestujících MHD s nadšením a s chutí.
Metro. Metro se v Praze stalo naším nejoblíbenějším dopravním prostředkem. Jeho největší výhodou je, že cesta trvá jen pár minut a ještě výhodnější a uspokojivější je, že zde necestuje takové množství důchodců, protože většině z důvodu razantního zrychlení dopravního prostředku, z úst vylétávají zubní protézy. Totiž naštěstí funguje neúprosný zákon setrvačnosti, v případech kdy důchodci organizovaně nepoužívají fixační krém na zubní náhrady, Blend-A-Dent. O to více se zde však pohybuje úchylů, jež se v městě Pražském snaží jevit jako konkurence důchodcům, avšak bez úspěchu. Samozřejmě, cíl úchylů je úplně jiný, než ten důchodců. Důchodci usilují o získání co největšího počtu míst k sezení, za co nejkratší čas a v použití těch nejmodernějších vypuzovacích metod. Úchyl má opravdu cíl a záměr úplně jiný a je na rozdíl od důchodce v podstatě téměř neškodný. Tímto způsobem jsem cestoval nejraději.
Nakonec bych jen podotknul (jen aby tento list měl podobu úvahy), že MHD se mnoha lidem stala v jejich životech velmi užitečná a nepostradatelná…, nepostradatelná na rozdíl od důchodců… : )
Občas chodím ve volném čase pomáhat svému otci do nábytkářské dílny. Dělám tam mnoho věcí. Například hraji Pavoučí Solitaire, nebo když táta říká, že jsou v rádiu samé voloviny, jdu ho přeladit. Někdy nakreslím technický výkres nábytku a když dojde na nejhorší, pomáhám s jeho výrobou.
Jednoho dne jsem dostal za úkol činnost novou, mně doposud neznámou: nalepit na nábytkové dílce chybějící plastovou hranu, což se provádí za pomocí chemoprenu. Otec mi zběžně předvedl, jak mám postupovat, skočil do auta a jel za zákazníkem.
Pustil jsem se tedy do práce. Vzal jsem stěrku, nabral jsem na ni chemopren. Šlo to sice lehce, ale otec mi zapomenul říct, jaké množství nanášet. Nelze se tedy divit, že chemopren začal za chvíli stékat. Začal jsem shánět něco, čím by se dal setřít. V rychlosti jsem sebral jakési oblečení, které jsem zatím nikdy neviděl, a tím jsem se to pokusil utřít. To se sice podařilo, ale chemopren jsem setřel důkladně a tak jsem musel natírat znovu. Tentokrát už jsem to odhadoval lépe, takže jsem je to zvládl bez větších komplikací. Na konci jsem ovšem zjistil, že jsem se o desky párkrát otřel, a protože jsem sem šel přímo ze školy, bylo mé nové školní oblečení plné lepidla, které do té doby stihlo krásně zaschnout. Zatímco usychal chemopren na deskách, pokusil jsem se odškrabat ten, co byl na šatech.
Po půlhodině jsem odstranil polovinu prvního pruhu a tak jsem šel raději přilepit hrany. Na zemi se ovšem ležela šňůra, které jsem si nevšimnul, takže jsem zakopnul, lepidlo shodil a ještě jsem se v něm vyválel. Hadra se znovu hodila, tentokrát to ale bylo ulehčeno tím, že většinu už pojmula moje mikina.
V tom okamžiku přijel otec. Radost z toho zrovna neměl, ale bral to s humorem. Říkal, že si toho sice taky hodně zapatlal, ale tohle, že se mu ještě nepovedlo. Veselost ho přešla, když zjistil, že jsem to utřel do jeho trika, které si tam odložil. Ve spěchu jsem si to ani neuvědomil, kromě toho jsem ho na něm ještě neviděl. Moje mikina byla v podobném stavu, jenomže byla o dost levnější. 'Aspoň, že se mi to podařilo nalepit,' myslel jsem si než jsem zjistil, že tentokrát jsem tam dal lepidla zase málo, takže hrany popadaly na zem.
Teď, když začaly prázdniny jsem se rozhodl, že sem konečně doplním, co jsem měl dělat už někdy v době starého blogu, ale nechtělo se mi. (Tímto zdravím M!K!7ho, nebo jak se to skloňuje. :D)
Shlídli jsme půlku Minuscule, druhou půlku shlídnem, až se Ondra vzpamatuje z té první, na což už čekám skoro půl roku. :-| Doporučuju, je to šílenost. Dal bych sem videa, ale mám ve zvyku dat buď všechny, nebo nic, takže dokud je někdo všechny neuploaduje, nic nebude, naučte se hledat. :P
Hráli jsme si s kompresorem. Nebudu to uploadovat znova, v galerii máte dost obrázků. :P Pro ty, co nevěděj, kdo je Lasse: Jste divní, napravte to.
Občas paříme Half-Life 2: Deathmatch, ale jak si můžete všimnout v galerii, spíš děláme hovadiny.
Shlížíme Futuramu. Dle mě je to nejlepší seriál, jakožto i filmy, co kdy byly vymyšlený.
Tento příběh není podle skutečné události, tento příběh je skutečná událost.
Všechno začalo tím, že se na potoku Mírovce usadilo pár kačen, přesto, že tam nikdy kačeny nebyly. Během pár měsíců se rozmnožily a mladá kačenidla začala padat ze splavu. Tehdy jsme ještě neměli tušení, co jsoou ve skutečnosti zač a začali jsme je zachraňovat, což probíhalo tak, že OnDraK je začal nahánět, já si stoupl dál po proudi a nahoněná kačenidla jsem chytal, načež se hodilo zase nad splav. To bylo ovšem stále komplikovanější, neb kačeny byly stále prohnanější a vždy vymyslely nový způsob úniku. Nejdříve se jen potápěly. Když jsme je se naučili chytat i tak, začali se schovávat do rour, kudy se do Mírovky vypouštějí chemické odpady. Možná právě to bylo příčinnou, že jsou kačeny takové, jak je dnes známe my. Nicméně díky naší trpělivosti nás ani schovávání nezastavilo a proto kačenidla začaly létat. Zachraňovat létající kačeny před pádem bylo opravdu těžké, ale nakonec to šlo. Poslední ránu nám ale kačeny zasadily tím, že své létání ovládly natolik, aby se dokázaly zachraňovat samy. Další rok se začaly rozmnožovat naši zachráněnci. Přestože jich bylo tolik, pokračovali jsme v zachraňování. Pak jsme sice dalších pár let neměli příležitost, ale kačenám to nevadil a vesele se množily dál. Brzo nebylo možné najít na Mírovce místo, kde by kačeny nebyly. A nejen to, dle posledních průzkumů byly kačeny sptřeny u Penny marketu, tedy téměř uprostřed Mohelnice. Naše město už mají, ale tím jejich invaze zdaleka neskončila. Při pátrání po okolních vobcích byly objeveny dvojice kačen až na Svojanově, pravděpodobně pověřeny úkolem najít další cíl invaze, neb Mohelnice je jim již malá. jak se ukázalo, všechny obce mezi Svojanovem a Mohelnicí byly téměř vylidněné. Zahlédli jsme zmrlinařský vůz, který ovšem nikde nezastavoval, dále autobus, který zastavil, ovšem vystoupil z něj jeden člověk a tím byl řidič, a pak taky pár aut, přičemž všechny odjížděly směrem od Mohelnice. Z toho by se dalo vyvodit, že kačeny mají Mohelnici jako základnu a odtud podnikají útoky do okolí, brzo oblehnou celou Zemi a člověk přestane být dominantním druhem. Možná se tak kačeny odměňují, protože zbavit člověka nadvlády nad světem byl vždy můj sen. Ale Země jim dozajista nemůže stačit, nejspíš budou dobývat zbytek vesmíru, jak to předpověděl Majkl z Větrného města. Jeho předpovědi zde budu publikovat, pakliže mi to dovolí.
Edit: No, sice se mi nepodařilo získat autorská práva za rozumnou cenu (do 20 Kč), ale za to se ukázalo, že Lechovické kačeny jsou žluté a stejně už ve vesmíru dávnu jsou. No, mohou brzy očekávat konkurenci od Mohelnických.
Povídka pomocí jednoslabičkých slov, pokud jste si nevšimli
Kdys jsem žil já a se mnou děd a to tam, kde byl můj dům a tam byl též les. V něm žil pes, leč ten si kdys řek, že chce jít k nám. Bůh ví proč? Snad měl hlad, však když k nám šel, měl jsem hlad já, a byl bych moc rád, když bych moh co sníst. Však tu nic, co bych moh jíst, až pak tu pes. Řek jsem mu: "Mám hlad a sním tě!" Pes chtěl hned jít pryč, však na to už ne čas, páč jsem ho chyt. I jal jsem se psa jíst, leč on na mě štěk: "haf, haf". Bál jsem psa, leč měl jsem hlad fakt moc, a tak jsem ho jed dál a on mě kous. Křamf, křamf! Já jsem řval: "Au!" však psa jsem sněd, čímž byl pryč. Mňam! Z psa zbyl sval, kost a chlup. Sval jsem sněd já, kost sněd děd a chlup sněd krab, co je náš a už tu zas nic, co bych moh sníst. Když šel pes ze mě ven, byl z něj hnůj. (Pes šel ze mě ven tak, že sem si pšouk a pak sr.. (To co bych zde psal je fuj, tak rač psát nic.)) Můj děd, páč byl snad slep, šel, šel a šel ten směr, co ten hnůj byl. A já mu řek: "Stůj děd, tam hnůj, to fuj." Děd však ne jen slep, však též hluch, či spíš to byl vůl, blb, cíp a hňup, páč šel dál. Už jsem chtěl řvát: "Stop, kšá, tam hnůj a z něj jde smrad." Však než jsem to stih, tak děd šel až tam, co byl ten hnůj a pak tam spad. Plesk! Děd je teď fuj a je jak tchoř, spíš hůř - skunk, páč z něj jde smrad. To však fakt a zlý. Já jsem ztuh a stál jak sloup. Co na to říct? Fuj a víc už nic. "Čum děd, ty jsi čuň! Když jsi čuň, tak tu máš hnůj. Jez!" (Jen ať si děd sní ten hnůj, když už je čuň.) Děd mi (ač byl čuň) řek: "Ne! Fuj!" Však hle, jde tu krab. Co as chce. Ha, chce se mstít, že mu děd sněd kost, však on na ni měl chuť a tak ho cvak. Děd byl stár a krab měl dost sil a tak děd chyt šok, chcíp a hnil. Krab byl tím vin a já měl zlost, že mi děd zdech a že krab je dál živ a tak jsem na něj šláp. Křup! Byl z něj jen flek a ten hnil tak jak děd a já měl klid. Šel jsem spát. A jak jsem leh, co to zřel můj sluch!? Zdá se mi to? Ne, je to fakt. Snad ne myš. Myš je děs. (Má myš kly? Ne! Kly má slon!) Tak či tak, myš písk, písk a ne vrz, vrz, skříp a vrz, což zvuk, co jsem zřel. Tak jsem vstal a zhléd jsem, co to jest. Byl to strom a ten mě štval. Tak jsem si zas leh, leč strom dál: vrz, vrz, skříp a vrz. Vstal jsem a šel pro to, co jest chlap. Řek jsem mu , že když jsem spal, tak strom furt: vrz, vrz, skříp a vrz a tím mě moc štval, páč bych moc rád spal. Pak jsem se ho ptal, má-li být strom zťat. Leč on mi řek: "Strom nech být živ, sám jdi pryč!" Já byl kdys vůl, ba i srab, dnes už bych mu řek jen: ,,Drž pysk a jdi si tam sám." Však šel jsem. Šel jsem tam, co je les a v něm jsem zhléd plac a na něm hřib. Chtěl jsem ho sníst, páč jsem zas měl hlad (jak vždy), leč stal se div. Ten hřib řval: "Když mě sníš, hned je tu zlý skřet!" A pak zas, a tak furt dál. Já bych rád sněd hřib, až pak, co by byl ztich, však ten co tu byl řval furt dál. Však i hřib co řve by moh mít chuť jak ten hřib, co ne, a tak jsem ho sněd, i když řval tím víc. Když jsem sněd hřib, tak ztich. A hned jak jsem ho sněd, byl tu skřet. Jak jsem ho zřel, vzal si svůj prak. To moc zlá zbraň a on mě ní pic. "AUUU!!! Smrt ne! Já chci žít dál. Ah vždyť já jsem živ." Ten skřet mi však zdrh. Zved jsem se a kouk jsem se za ním. Šel tam, kde byl můj dům a ten strom co furt: vrz, vrz, skříp a vrz. A ten strom spad. Však spad hned tam, kde stál ten skřet, co mě pic. Křáp! Skřet už je teď jen flek. Dal jsem ho na hnůj, co zbyl z psa a kam spad děd. Teď už mám snad fakt klid. Ne! Co jsem zhléd. Chlap bral vše co můj děd kdys měl, než ho cvak krab. Je to chlap, co je snad též vrah, páč měl nůž, co jsem zřel. Smál se: "Cha cha cha cha cha!" Vzal ten nůž a bod mě. Jde ze mě krev, však jsem dál živ a chci se s ním bít. Všim jsem si, že kus dál je hnůj, co byl dřív pes a na něm děd, krab, rak a myš s kly (Ta ne, to byl jen vtip). Hnůj by moh být má zbraň. Ždouch jsem ho a on tam sjel. Vdech ten smrad a pad. Však já měl furt hlad, a tak jsem ho sněd. Chlap měl klid (na furt). Však já ne, ač bych ho chtěl. Líp říct, že klid byl, však až moc. Kdo má rád klid tam, kde nic víc živ, než já? Kdo tu byl, měl smrt. Šel jsem na vlak, páč bych rád jel tam, kde je kdo živ. Však kde je vlak, když měl by tu být? Byl tu dřív a už je pryč? To snad ne. Jsem si jist, že tu má být teď. Tak kde je? Pak jsem si všim, že řád jízd, co jsem měl, byl stár.
Co se má dít dál? Kdo ví? My ne.
The end
FAQ: čuň - čuně
Pozn. redakce: Náš blog je unikátní tím, že dělá často kladené otázky (FAQ), když se nás ještě nikdo na nic neptal.
Vzhledem k tomu, že jsem musel dobrou chvilku čelit okupaci mamy, která se mě všema způsobama snažila odehnat od kompu, vzhledem k neočekávanému očekávání, že budu muset od kompu fakt odejít zrovna v té chvíli, kdy se mi to nehodilo, sesmolil jsem preventivně do QIPáckýho statusu toto:
"Vyhnala mě mama, je to stará lama. Vyhnala mě od kompostu, já ju za to hodim z mostu."
"Co to píšeš," říká mama, "no tak já jsem stará lama??" Mama rázem držkuje, co to vidí, co to je. "Co to píšeš do statusu, na můj účet tolik hnusu??!" Rychle jsem jí odpověděl: "To aby to kontakt věděl, že tu jednou někdo seděl.
Teď mě právě vyhazuješ, a aby to nebylo málo tak i horší pikle kuješ, snažíš se, úsilí aby za něco stálo.
Ne ne mamo, přece samo, byla to jen ironie, tamta mama dole hnije, tady jiná mama vyje.
Ty tu totiž za mnou stojíš chaty mi tím řádně hnojíš, což mě dosti provokuje, že tvé tělo za mnou tu je."
Mama to včil pochopila, teď odchází rázně, konečně tu pěkně v klidu můžu skládat básně.
Kaděd Žil byl jeden děd, co vnouče doma měl, ten na hovno si zbrkle sed a tím smradem se sjel.
Teďka sedí na hovně, vnouče na něj hledí, páč celej smrdí lahodně, a na tom hovně sedí.
Vnoučeti to nedalo, dědečka se zeptalo: "Dědo, proč tu sedíš a prazvláštně hledíš?" Děda na to odsekl: "Hovno prdel lechtá slastně a ještě krásně voní vlastně."
Dědek skončil spokojen, ještě teď tam sedí a hovnem je opojen, do teď na něm sedí.
FAQ:
Proč se v posledním verši opakuje sedí? - Vynález Járy Cimrmanna rým dokonalý.
Kaděd #2 Jé, na hřiště sněží a to hovno vprostřed leží. Dědek je tam taky. Dělají se mraky, sněžit bude nadále, umrznou mu sandále.
FAQ: Není to trapný? - Je.
Notepad.exe Poznamkový blok, vynález jak vopice, dostal ze mě šok, tak zapl jsem si Office.
Jak jsem kreslil Kreslil jsem si po zubu, kreslil jsem si na hubu, kreslil jsem si po papíře, kreslil jsem po zadní díře. Taky v jedné poloze, já krelil jsem si po noze, kreslil jsem si po ruce, teď mám v noci poluce.
Voltmetr Voltmetr, to vynález je zvláštní, občas světlo zhasní. A když světlo zkratuje, tma tu je. O magnetu s holubem Holub, ten má oči, furt se kolem lampy točí. Avšak tento holub, spadl z lampy dolů. Pak mi mobil zmagnetuje, páč na tom mobilu tu je.
Gravitace Skočil debil do vzduchu, avšak neměl potuchu, že působí gravitace. Rozplácl se na tom place.
Kreativní nálada Kreativní nálada, to je u mě záhada. Když ta není, celý svět se náhle mění, což je špatná věc. Jdu na Neutěc a pak skočím dolů a zlomím si nohu. I to ne, to dělaji jen magoři, co nevědí, co dělají. A já magor nejsem, ja jsem totiž blázen. Lepší skákat v bazén. Tam je totiž voda. A hop... Skočil jsem. Však voda tam nebyla a hloubka, ta mě zabila. Mají mě za debila. Kreativní nálada dohnala mě k smrti a celá tahle kravina hrozně silně smrdí.
FAQ Co je "Neutěc"? - Vodojem v Mohelnici u Křemačáku. Proč mu říkáte "Neutěc"? - Jen tak.
Problucha Bluch. Básnička pro něj. Uch. Básnička do něj. Jen, když si to čtete nahlas, jen pak slyšíte ten váš hlas, a tehdy jde, pro bluch, sluchem do vašich uch. Vlastně teda naopak, to je vlastně fuk. Tak či tak, vše živé, co znáte, není tento bluch. A proto se ptáte: "A co je to bluch, že tak o něm básním?" No, to je taký živočuch, co vznikl jen z blech a much. No, a v této kombinaci život nový zjevil se. Však bluch to zřejmě nečekal a proto sám zabil se. (*)Ale než to udělal, blušici slastně udělal. A já teď píšu pičovinu pro tu jeho drobotinu. Jj, přesně takto žil náš bluch, chlupatý to živočuch.
(*)Toto je jen malá vsuvka mezi ta má divná slůvka. Kecám, chlupatý on nebyl, holil se, pak šklebil, že chlupy, co z něj spadly, už blušici nevzrušují, a proto on neváhal a hned ojel ji.
FAQ Co je "bluch"? - Ještě jste to nečetli. Co je "uch"? - Básnický tvar slova "ucho". Co je "probluch"? - Křesťani používají slovo "probůh" a "proboha", my genetici používáme "probluch", případně "probloha", kde blůh je kříženec blucha a boha. Co je "živočuch"? - Je to příbuzné živočichům, ovšem zatímco ti čichají, živočuch čuchá.
Chramstyzaj Bylo to dávno, před mnoha lety, když ještě všude rostly květy. Spatřit jsi mohl smíšené lesy, duby i smrky, ptáky a mláďata s hladovými krky, v lese laň, v potoku raka, však co jsi nemohl, spatřit člověka. Snad proto tu byl takový ráj a uprostřed toho ráje žil chramstyzaj. Chramstyzaj žil velmi divoce. Ze všeho nejraději měl ovoce, však nepohrdl ani masem. Sledoval bys ho s úžasem, jak svou kořist honí. Neutekli mu ani koni.
FAQ: chramstyzaj - Nějaký zvíře, jak mám asi tušit jaký. Já jsem básník, a ne nějakej zoolog. koni - Pravěcí koně byly velmi vzmužilí, a proto se skloňovali podle vzoru muži, narozdíl od dnešních, kteří se v množném čísle skloňují podle vzoru růže.
Pusté Žibřidovice Žibřidovice jsou víska pustá, je však docela a dosti hustá. Zábava je všelijaká. Viděli jsme taky ptáka jménem káně lesní. To vždy strašně běsní. Na branku se vykaká. Ondra ten ho vyfláká. Vyrobí si totiž prak. Není hrozba už ten pták. V této krajině velmi pusté, zhlédli jsme i Němce tlusté.
Kráva a liška Kráva žere trávu, správné jídlo to pro krávu.
Žere taky pampelišky, liší se tím dost od lišky. Liška žere maso, občas padne v laso. A potom už nevstane, krávě se to nestane. Ta si trávu žere, liška se ven dere. Přijde na ni myslivec, hodí na ni velkou klec. Jak dopadly všechny lišky, co chtěly sníst polní myšky? Proto já radím vám do rostliny dělat ham.
Minibásně Na louku nám slunce svítí, roste na ní husté kvítí, na které mám alergii. Občas můžem potkat zmiji. Zmije to je divné zvíře, většinou si hoví v díře. Občas si vyjde na lov. Když však někdo molotov koktejl po ní hodí, zmije se hned odí do ruďoučkých plamenů. Ani dvacet Batmanů neumí ji zachránit. Měli jsme ji ochránit.
Byla jedna židle, ta stála na bidle. Na ní seděly slepice, co byly chytré nejvíce.
Stojí pták v tom širém poli, asi ho ta prdel bolí. Bolí ho as hodně moc, už tam stojí celou noc. Stojí tam dál v šírém náspu, on má totiž zácpu.
Pro PcPoradnu Přání do Nového roku od Xteamu Do Nového roku přejeme vám, aby vám procesor neudělal BAM! Ať se vám vůbec Crysis neseká, i když bude na plno nastavená grafika, ať se vám toho na hadr ještě hodně vejde, ať na modem nemusíte, jak já, řvát "Šmejde!"
A v případě, že máte Windows, přejem vám, aby se systém nekous. Aby nikdo z vás nebyl u kompu bezradný, a když, ať vždy dostanete radu od PcPoradny. Zkrátka ať vám všechno dobře fachá a hlavně ať nedostáváte spamy od OnDraKa.
FAQ:
spamy odOnDraKa - I přesto, že PcP nespamoval, byl spamováním proslulý a to hlavně u lidí neplnících sliby. Takto byli spamováni například redaktor mp3centrum.cz, který nedodržoval slíbený termín recenze na MP4 nebo blog.cz, který má chyb tolik, že by na vyjmenování byl potřeba celý další článek. Proto tento blog vznikl.
Rozloučení s Xsefikem Dnes, když jsem ráno vstal, vlastně spíš v poledne, došla se ke mně zpráva, že od nás Xsefik odejde.
Bude se nám stýskat, mně, DyTíkovi i Qwakovi, že opustil nás šéf, nepřijde už takový.
Ač jediné, co tu dělám, je, že fórum čistím, ve škole i kdybys nechtěl, od tebe ten důvod zjistím.
Nepoužitý verš:
Doufám, že když jsi o odchodu mluvil, tak nebyl jsi opilý, to by si pak na Poradně mysleli, že dělal jsi z nás debily.
FAQ:
Xsefik - Hlavní admin PcP, který tvrdil, že odejde, což mu DyTík věřil, ale Xsefik pak říkal, že DyTík moc hraje na city. Dnes se dá nalézt na fóru pod přezdívkou Matyse.Q. DyTík a Qwake - Bývalí admini PcP. Dnes už jsme mimo Matys.Qa admini jen já a nově i OnDraK.
Když si k PC někdo sedne, ze židle se těžko zvedne.
Pařit bude v noci, ve dne,
až mu z toho rupne v bedně.
Jak bylo počasí na DraKa a jak jsme ho pouštěli, aneb následovník Laiky
V sobotu v noci mi zazvonil mobil. Musel jsem tedy minimalizovat hru a zastavit hudbu, pak se bouchnout do hlavy, proč jsem místo toho nevypnul reprák, takže jsem rychle musel vybalovat mobil z pouzdra, v kterým ho nosím a v kterém zůstal ještě ze školy jen proto, abych se netrefil a místo přijmutí hovor zrušil, díky čemuž jsem ani nevěděl, kdo mi volal, takže jsem se znovu bouchnul do hlavy. Obvykle volá tata, tudíž jsem mu přirozeně zavolal zpět. Prozváněl jsem ho aspoň 2 minuty, pak jsem zavěsil, když nezvedal a zjistil, že mám zprávu v hlasové schránce, ač jsem do teď neměl tušení, že je zapnutá. Byl to OnDraK, takže sem se za zbytečný volání tatovi bouchl do hlavy. Vyslechl jsem si, že jsem úplně vymatlanej, že to neberu a pak ruším hovor, načež jsem mu zavolal zpět, abych si vyslechnul, že jsem úplně vymatlanej, že to neberu a pak ruším hovor, a že půjdeme pouštět DraKa. Pak jsem zjistil, že je půlnoc, takže jsem se bouchnul do hlavy, že jsem vzbudil tatu.
DraKa jsem samozřejmě pouštět šel. Jak jsem zjistil, venku zuřil orkán, který přes tu hudbu nebyl slyšet. OnDraK vyrobil velmi jednoduchého, leč velmi létavého DraKa, na jehož výrobu jsem dal na konec článku návod. Vzali jsme DraKa a Agu, což je OnDraKova fena. Vítr byl ovšem velmi silný a tak DraK vůbec neletěl nahoru, nýbrž přímo směrem větru, pročež jsem se bouchl do hlavy. OnDraK přidělal Agě vodítko, protože proběhnout se bylo stejně značně nesnadné. Pak jsme chodili, mluvili, až jsme si všimli, že OnDraK drží v ruce vodítko bez psa. Ukázalo se, že jí kolem krku omylem přivázal místo vodítka DraKa a Aga se tak stala druhým psem ve vesmíru, pročež jsem se bouchl třikrát do hlavy. V neděli jsem zůstal doma, protože mě bolela hlava.
Návod na výrobu velmi jednoduchého, leč velmi létavého DraKa: Vezmeme klacek, namotáme na něj provaz a na konec provazu přivážeme igelitovou tašku.
