Právě jsem skončil v práci a po pořádné práci si zasloužím pořádnou odměnu, což byla v mém případě Corola. Přemýšlel bych nad jinými auty, ale když ji miluji, není co řešit.
Vzal jsem s sebou Ondru na zkušební jízdu. V půlce cesty ovšem auto zastavilo a nechtělo jet dál. Jelikož jsme byli uprostřed naprosto neobydlené oblasti a mobil za pouhou korunu se pokazil, nebyla tu šance na pomoc. Tep se nám zvýšil na 206. Když jsem se pak rozhodoval, co dál dělat, otázat se byla pro mě jasná volba.
„A co teď?“ zeptal jsem se tedy. „Teď si dáme Deli,“ opáčil Ondra. „Dobrý nápad,“ odpověděl jsem, „má to ale jeden malý problém. Žádnou Deli nemáme.“ Ondru ovšem napadla spásná myšlenka: „Můžeme ji koupit, Lídl je levný.“ „Plus je levný,“ oponoval jsem. „Carefour ten je levnější,“ řekl člověk o kterém jsme zatím neměli ani tušení. Ukázalo se, že se kolem nás formuje skupinka, kde se lidé začali přeřvávat hláškami typu „Nikde není levněji než v Penny Marketu, prostě levný nákup, to je nákup s Penny.“
To náš problém s Corolou ovšem neřešilo. Ondra řekl: „Ty máš určitě nohu na brzdě.“ Podíval jsem se a ukázalo se, že má pravdu. „Jak jsi to věděl?“ „To je jasný, už jsi někdy viděl porouchanou Corolu?“
Jeli jsme dál, ale přepadla nás nezkrotná chuť na něco sladkého. Naštěstí jsem měl v ruce Maxi King. „Kdes ho vzal?“ ptal se Ondra. „To je moje alpské tajemství,“ odbyl jsem ho. Bohužel odhalil, že ho mám tajně celou dobu k ruce přilepený pomocí těstovin. „Ale Panzani přce nikdy nelepí,“ divil se Ondra. „To bude tím, že to není Panzani,“ vysvětloval jsem, „touhle těstovinou bys mě mohl přilepit i stropu. Je tak silná, že mi ten Maxi King na ruce stále ještě visí a nemůžu ho sundat, takže se řízení ujmi ty.“ „Ale já neumím řídit,“ protestoval Ondra. „Neboj, s námi na to máte,“ odpověděl jsem. „Pravda, já na to mám, tak si poskočím, tak si vyskočím,“ vytahoval se, načež se praštil hlavou o střechu.
Jako by toho bylo málo, dostal jsem žízeň, ale poblíž byl jen potok. „Pít z potoka, to bych si přece zkazil image.“ „Image je na nic, poslouchej svou žízeň,“ radil Ondra. „Ale žízeň nikdy nevyhraje, radši poslechnu image. Spíš bych chtěl být ovocem do Jogobelly, než pít z potoku.“
Protože důvodů bylo již příliš mnoho, jeli jsme domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat