Na Slovensku jsem se celkem bavil, přesto sem se tak těšil za místníma magorama, že jsem v pondělí sedl do vlaku, odjel a nechal tam mamku s tatou samotný. Takže teď napíšu o tom, jaký to bylo v Tatrách.
Na Slovensko jsme dojeli o půlnoci, což se správcovi prý ještě nestalo, aby musel v tuhle dobu jezdit odemykat, ale dostal Becherovku, tak si nestěžoval.
Ráno jsme vstali v deset, tudíž tata nadával, že už je pozdě a jeli jsme na kratší cestu, výcvikovou, jak tvrdil. Prošli jsme dolinou, která byla znamá svými vodopády, ovšem žádné v ní nebyli. Když jsme z doliny slezli dolů, našli jsme 200 let starý středověký mlýn, ale nevím, proč bych vám ho popisoval, jeďte si tam sami. :-P Pak jsme šli další dolinou a v té byly ty vodopády, co měly být v té první. Při dokončování okruhu jsme potkali velmi věrného psa. Nevím, komu byl věrnej předtím, ale rozhodně byl věrnej mně po tom, co dostal kus salámu. Pak šel cestou, kterou jsme šli i my, jak kdyby věděl, kam jdeme a vždycky na mě počkal, až za několika kopci zaběh do lesa a čekal tam na mě. Nebýt toho, že rodiče byly jen nějakej kilometr za mnou, určitě bych ho následoval a zhlídl bych tajemství, který mi hodlal odhalit, ale k tomu už asi nedojde, páč na poli stál myslivec a když jsme byli za pár kopci, ozval se výstřel. Naštve to. Jednou, pokud budu mít nějaký ty miliony, nechám vyvraždit celou mysliveckou rasu, neb, jak říká tata, myslivci jsou největší škůdci přírody. Z téhle krátké výcvikové cesty jsme se vrátili v deset večer.
Druhý den jsme vstali o půl desáté a tata nadával, že je to pozdě. Když jsme konečně vyšli, tak jsme nedřív díky němu zabloudily, o čemž jsme měli všude lhát. ;-) Když jsme zjistili, že lezem na špatný kopec, slezli jsme zpět dolů a šli po značce, což byl strašnej stoupák a jak se ukázalo, touhle cestou nikdo nechodí, věděj proč. Naštěstí tam bylo dost borůvek, takže když sem se je naučil bez zpomalení trhat za chůze, byly dostatečný pohon a nemusel jsem odpočívat ani pít, tak jsem je pořád jedl a jedl, až byly pryč a já chtěl more, more, MORE! Nahoře se šlo po hřebenech, což bylo v pohodě, když se šlo z kopce, vynalezl jsem si vysoce dokonalou technologii, kterou se mi nechce vysvětlovat, a brzo jsem tam skákal, jako krab, připomínalo to trochu prchajícího Zoidberga.
Třetí den jsme vstali v devět, pročež tata nadával, že je pozdě. Probíhalo to podobně, jako druhej den, ale tentokrát se i šplhalo, což mě hodně bavilo, ne ovšem mamku, takže jsme dva kopce museli vzdát.
A čtvrtej den byl rekreační, tudíž nebylo nutno brzo vstávat a vstali jsme v osum. Den nebyl rekrační pro mě, páč sem jel dom. Sice se ještě snažili mě překecat, abych zůstal, hraním mi na city, očividně jim nedochází, že žádný nemám. Přirovnal bych to k bubeníkovi, kterej hraje na buben, ale ten buben tam není.
PS: Pokud neznáte Futuramu, tak 1) nepochopíte některý vtipy, 2) opovrhuju váma.
Ráno jsme vstali v deset, tudíž tata nadával, že už je pozdě a jeli jsme na kratší cestu, výcvikovou, jak tvrdil. Prošli jsme dolinou, která byla znamá svými vodopády, ovšem žádné v ní nebyli. Když jsme z doliny slezli dolů, našli jsme 200 let starý středověký mlýn, ale nevím, proč bych vám ho popisoval, jeďte si tam sami. :-P Pak jsme šli další dolinou a v té byly ty vodopády, co měly být v té první. Při dokončování okruhu jsme potkali velmi věrného psa. Nevím, komu byl věrnej předtím, ale rozhodně byl věrnej mně po tom, co dostal kus salámu. Pak šel cestou, kterou jsme šli i my, jak kdyby věděl, kam jdeme a vždycky na mě počkal, až za několika kopci zaběh do lesa a čekal tam na mě. Nebýt toho, že rodiče byly jen nějakej kilometr za mnou, určitě bych ho následoval a zhlídl bych tajemství, který mi hodlal odhalit, ale k tomu už asi nedojde, páč na poli stál myslivec a když jsme byli za pár kopci, ozval se výstřel. Naštve to. Jednou, pokud budu mít nějaký ty miliony, nechám vyvraždit celou mysliveckou rasu, neb, jak říká tata, myslivci jsou největší škůdci přírody. Z téhle krátké výcvikové cesty jsme se vrátili v deset večer.
Druhý den jsme vstali o půl desáté a tata nadával, že je to pozdě. Když jsme konečně vyšli, tak jsme nedřív díky němu zabloudily, o čemž jsme měli všude lhát. ;-) Když jsme zjistili, že lezem na špatný kopec, slezli jsme zpět dolů a šli po značce, což byl strašnej stoupák a jak se ukázalo, touhle cestou nikdo nechodí, věděj proč. Naštěstí tam bylo dost borůvek, takže když sem se je naučil bez zpomalení trhat za chůze, byly dostatečný pohon a nemusel jsem odpočívat ani pít, tak jsem je pořád jedl a jedl, až byly pryč a já chtěl more, more, MORE! Nahoře se šlo po hřebenech, což bylo v pohodě, když se šlo z kopce, vynalezl jsem si vysoce dokonalou technologii, kterou se mi nechce vysvětlovat, a brzo jsem tam skákal, jako krab, připomínalo to trochu prchajícího Zoidberga.
Třetí den jsme vstali v devět, pročež tata nadával, že je pozdě. Probíhalo to podobně, jako druhej den, ale tentokrát se i šplhalo, což mě hodně bavilo, ne ovšem mamku, takže jsme dva kopce museli vzdát.
A čtvrtej den byl rekreační, tudíž nebylo nutno brzo vstávat a vstali jsme v osum. Den nebyl rekrační pro mě, páč sem jel dom. Sice se ještě snažili mě překecat, abych zůstal, hraním mi na city, očividně jim nedochází, že žádný nemám. Přirovnal bych to k bubeníkovi, kterej hraje na buben, ale ten buben tam není.
PS: Pokud neznáte Futuramu, tak 1) nepochopíte některý vtipy, 2) opovrhuju váma.
Žádné komentáře:
Okomentovat