Hode ve Štěpánově

WorMartiN:

Ve Štěpánově se každoročně opakují Hody a rovněž tak na nich každoročně hraje Stracené ráj. Jakožto mou nejoblíbenější skupinu jsem si ji nemohl nechat ujít, což bylo zvlášť podpořeno faktem, že ve Štěpánově bydlí další magor M!K!7. Dorazili jsme v pátek ve tři, abychom měli dost času na zabrání místo, načež jsme ovšem šli úplně jinam (ubytovat se u M!K!7ho bybičky atd.), takže když jsme přišli na koncert, bylo už zcela plno.
Normálně pivo nepiju (jen tvrdej), ale pili ho všichni, tak jsem si koupil též. Jelikož si jak OnDraK, tak M!K!7 koupili 2 piva, koupil jsem je též. Pak jsme se prodrali dopředu, kde tančili punkeři (na bigbeatovým koncertu, pb). Když se Marek Vošťádal ptal, zda-li chceme ještě pokračování, jeden punker řval, že chce, načež na něj OnDraK ukázal řvouce při tom: "JÓÓÓÓÓ! ONI ZAHRAJÓÓÓÓÓ!" Rádi bychom vám přinesli punkerův výraz, ovšem 1) OnDraK neměl foťák, 2) fotit ho ještě by asi foťák nepřežil, zrovna jako OnDraK. Pak přišlo Nečoché, u nás tří asi nejoblíbenější písnička. Všichni skákali, tak jsem chtěl též, což nešlo, jellikož jsem měl ještě jedno skoro plný pivo, tudíž jsem ho vypil na ex, to ale nebyl dobrý nápad, protože veškerý vzduch naakumulovaný v pěně šel ven a vzal s sebou i pivo a rohlík, co byl k svačině, takže jsme na jedinou M!K!7vu kovovou (metalovou) M!K!nu hodil grcku, což vidělo pár holek, ale jelikož to jsou holky, v tuhle dobu už to asi ví celej Štěpánov a jako by to nebylo málo, ještě to jak blbec píšu vám, pb. Abych si spravil chuť po vygrclým pivu, dal jsem si od FiRRiNa (dalšího magora) vodku a šli jsme na kolotoče.

Po původním zklamání na hodinách a housenkové dráze, že mi to nic nedělá, jsme zkusili centrifugu a kladivo, kde bylo další zklamání, že mi to zase nic nedělá, ale aspoň jsem pochopil netopýry, protože když bylo kladivo obráceně, ukázalo se, že by se tak dobře spalo. Nakonec to stejně skončilo u autodromu.
Druhý den se nic moc zvláštního nedělo, jen jsme šli na oběd na loveckou chatu, kde jsem radši už zůstal u Kofoly. Guláš chutnal dobře, chutně, výtečně a lahodně, ale otravovali tam muchy a OnDraK je chtěl rozmáčknout popelníkem. Tamnější muchy jsou na takové zacházení evidentně přichystané a tak se OnDraKovi podařilo popelník o mouchu rozbít, takže ho pak nenápadně za našeho nápadně vydatného smíchu odnesl a hodil do příkopu.
Příští rok tam rozhodně jedem zas.

OnDraK:

Tak jak každé z nás (ač sem napíšó sténě jen dva, z niš jeden su já) sem napíšu svoju verzu ze svojeho pohladu vo tom, jaky to belo ve Štěpanově, kam sem jel s Martinem abech konečně poznal Radima, dalšiho dobryho blázna s blaznovsvim podpořenym žitim na vesnici a take to belo spojeny s tym, že na Štěpánovsky Hode hrál Stracené Ráj, Martina nejoblíbeněší skupena a já proti jich take nic nemám, ba navopak - só dobří, texty maj take prčovni, rytmus ti jede samo vod hube a take reprezentujó Hanáčtěno, za což be jim měla bét cela Haná vděčná. Já jim vděčné su a take na jejich počest, napišu svoj díl tó svojó hanáčtěnó...

Nevim v kolek odpoledne to belo ale sedli sme s Martinem na vlak, teda spiš do vlako, páč sme měli jízdenke. Jeli sme tak dlóho, až sme dojeli na nádraži do Štěpánova, dobrej vesnice co ju pojmenovali po Martinovym přímení a kde na nás ož čekal Radim. Bel sem rád, že ho vidim, páč nikdá jindy sem ho neviděl a tak sem ho hned uvítal sténě jak on mě se slovama: "Toš já su ňáké Radim Mekeš..." Akorát já sem se mu představel ménem svym, né jeho. Vešle sme k jeho bábi, která taktéž jak Stracené Ráj, reprezentuje hanáčtěno. Cestó Radimovó exkurzi po vesnici se k nám přidal Radima bratránek Milánek, co krade cigánům fichtle. Teda on čóruje vlastně šecko co de, ale k nám bel hodné. Mě se stratily jen doklade. Šle sme teda k Radimove bábi. Radimova bábi je dobrá. Radim si to mysli take, toe jasny. Je dobrá, páč má hodně dobryho jídla, což Radim take jistě oceňuje. Bét tam tyden, su tlusté jak to prase, co tam na statko majó take, a kteréhož chliv si Martin spletl s hajzlem a místo teho šel pochcat vepřa. Eště předtym než be ho pochcal, začlo okrotně pršeť, bura jak dlóho ne, okape nestihale a ze střechy padale vodopáde. Okópal bech se pod nima stéňě jak Milánek, jenže ten chodi skoro nahé a já neměl hadry náhradni. Šle sme všici jest u Radimove bábi, kdež sme se cpali syrovejma klobásama se sejrem. Proto bele taky syrový a mezitim přestalo to okrotny pršení. Milanek převzal zbetek exkurze po statko a šel nám vokázat traktore. Majó dobryho psa, je šílené. Proto take dobré. Ten pes dělá různy věci. Kdež Milánek nastartoval jeden z množstva traktoru, pes se mu zakósl do zadnich kol a snažil se rozkósat drapáke. Kdež v tom Milánek dupl na plyn. Pes be si nechal přeject hlavo, ale nakonec se přikóslé nevotočil vo třistašede stopňó. Take eště bela psina, kdež sem si šel druhé deň po ránu zapálet a ten pes mě sežral cigáro ož ale zapáleny. Pak mě přišlo jako srandovni, že drbal vzdoch, páč se do sebe netrefi. Teď se ještě směju temu, že ten pes je vlastně fena.

No dobře, vrátim se k prvnímu dňu a k temu, jak sme sa vydali na zábavo.
Stracené ráj hrál ož od sedmi, ale my sme tam přešli až pozďéc, ož nevim proč. Vim, že předtym sme si každé kópili dvě piva na rozjezd a na vyschló čoňo. Vsocili sme sa do dlóhé řady pro pivo - já, Radim aj Martin. Radim bral dvě píva, páč jedno belo pro kámoša, já bral dvě píva páč sem měl velkó žízeň a Martin bral dvě píva, páč to tak udělali všeci a tudiž chtěl bét oblíbené. Nebel to dobré nápad, jak ož on psal. Šak k temu dojdu. Aj s pivama sme sa vydali do první řade před pódio, aby sme bele Stracenýmu Ráju co nejbliší. Šak to se nám nepodařilo uplně, páč nejbliší jim beli jakési přiznivci či uctívači, jak psal Martin - pankáči na bigbýtovým koncertě. Byli v dobrym stavu, lepšim jak my. Nažraní, zhulení a dobři. Pankáči to rozjeli, Stracené Ráj take, nechtěli sme bét pozado, protož sem exnul piva a začal skákat s Radimem a Štěpánovskéma. Všim si teho Martin, které doposud jen kéval hlavó jak Hurvinek, páč měl v rukách dvě poloplný píva. Chtěl skákat take, protož taktéž piva exnul, což asi nebyl dobré plán. Mezitim což já se Štěpánovskéma skákal a svéma headbengama mlátil ženskó předemnó, možná aj zamnó, pokaď tam nějaká bela, Martin nám blel pod nohe, bohožel nejen to, blel aj nad nohe, kde měl Radim v paso ovázanó M!k!no. V tu chvilu sme to nevěděli ani já, ani Radim. A Radim eště upozorňoval, že skáčo v ňákým blití, kdež já na to že to je jen pívo rozlitý, ale nevěděl sem proč se nám holke vzado tak smějó. Asi že sme vtipní, tak sem skákal dál. Páč sme eště nikdo nevěděl, že sme pobliti, nálada furt dobrá ke skákaní a řvani textu pésniček vod Stracenýho.
Stracené právě jednu dohrál, kdež se zeptal, zda už sme viděli nové klip k jednej písničke - Nečoché. Samo že sme ho šeci viděli, eště abe ne a tak sem řval že Jooooooooo, kdež voni na to jesi ju chcem slešet, kdež já na to že zas Joooooooooo, kdež v tym sa na mňa votočil ten padesátileté, shulené, ožralé a na voražovó barvu s bradkó dlóhó obarvené pankáč, kdež sem na ňé řvál "Joooooooooooo, oni to zahrajoooooooooo, a pak jak néspiš jak bel nazuřené a nemoh chytnót dech, tehdá mě napadlo zeptat se ještě vo cigáro, páč sem neměl. Nebel do dobré nápad, néspiš be mě přetáh gomovym zvonem, ano - tim na podporu pisničke vod Stracenyho. Dobró chvilo sme tam eště skákali a rokéři s vlasama jako já mlátili žensky vokolo, než si Radim všiml, že je dle tvrdostě blití dlóhó chvilo take poblité, toš a to ještě nevěděl kym. Napadlo mě taky podivat, jestli nésu poblité aj já. Dival sem se po nohách aj všude, nebel sem. Pak sem se z prevence podival take do kapes, kdež nato sem zistil, že ož vlastně nemám cigára a tak sme se všici tři vydali na cestu od hopsání pod podiem. Radim na statek k bábi s poblitó mikinó, já do hospy pro ciga a Martin do hospy se vychcat. Kdež sme všici beli uspokojeni těmato potřebama, šle sme na kolotoče, kterych tam bévá obrovsky požehnaně a aj te ceny só obrovsky požehnany. Jako na každó kalbo, nebero si sebó velkó finančni hotovosť, páč ju buď stratim, nebo prochlastam. Dnes tam bel take Milánek, což není taká sviňa jak z myho vyprávění, páč mě dokonce založil, kdež mi počly prache docházeť. Jezdili sme na kolotočách jak pominuti, nélepší bela centrifuga, kteró sme si s Radimem dosti užili. Taktéž bely dobry lavice a vlastně šecko belo dobry. Jedno z dobréch věcí take vejmenuju - to belo kladivo kde ste dobró chvilu hore viseli zhůru nohama jak netopejr, přivázaní a rozmačkaní tlakovyma jisticima pásama. Toš jak sme tam tak visele, dostal sem choť si zapálet, ašak místo po krábě sem těžko šáhl po mobilo a z teho sem hned dostal choť volat Šiny (to néni nic s lešenim společnyho, to jen Radim plašel), ošem ta to nebrala, kdež v tym kladivo dědek strojvedouckej pustil abe nás zas točilo jak pominuty, takže be v hovoro belo slešet jen vokolni vzdoch a vokálni naše ječeni.
Névětši osodná chyba tohodletoho večíra bela jedna fyzicke vyčerpávajíci atrakca v podobě kol, který sa točily kolem svej vertikálni osy roztočeny vlastní siló. Vlastni silu ste si na atrakci zaplatili mastnó sumó a mohli ste se točit co vám kebula vydrži. Nám s Martinem vedržela dosť, šak sme take cyklisti (ikdež způsobem timdle často nejezdime) a točili sme se jak kokoti dobréch 10 minut, teda aspoň tak mě to připadlo. Točili be sme se aj dál, jenže dědek kolotočář už bel vzeke pod tlakem a tak nám to sviňě zabrzdil. Šel na řadu Radim, které se tam točil taktéž dlóho Dědek kolotočář k nám měl nakonec taký kecy, že be sme se jim hodili na reklamo.
Tadle šakškárna nás natolek vyčerpala, že sem si dal mysim posledni pivo a muselo se odjít spat. Že sme vyčerpani sem poznal aj podle mé nohe, která dycke kdež chce, abech šel spať, začne dělat dívny zvuky jako: "Lup, lup, chvilku nic a pak dvakrát lup, lup".
Došle sme na statek k Radimové bábi, kteró sme zbudili našó hlučnó přítomnosťó. A hladem, které Radima a pomalu aj mě doprovázi životem. Ořezali sme si chleba tak, že krajíc sme rozřízle na třetine, takže měl každé na hloubko pěticentimetrové plát a k temu sem si přidal take úměrně paštike. Asi 1:1. Snědli sme to, naposled zbodili Radimovo babičko, která šla drohé deň do práce a odešli sme take spat. Radim měl postel samotnó, což dobré, páč prděl (pré rukama, ale to nevadi, smrděl jistě sténě). Na mě s Martinem čekala postel manželská, což vám neřeknu, ož tak vypadáme jako teplóši. Na dobró noc sem si eště 20x přečet smsko od moji milé a při 21 přečteni sem osnol s mobelem na xichto. Ráno mě zbudil hovor vod mamy mobelem někde uplně jinde a kde, to vám neřekno. Mamě sem oznámil, že přijedo a snažil se usnót dál (belo teprv něco kolem desáty) ale nešlo, páč začal zvonit mobel vod Radima. Neptéte se, kde ho měl. Je to nezajimavy. Měl ho asi na stole. V tu chvilo sem si moh zaspivat jedno vod Stracenýho Rája: "Včera sem bel zakalet a ráno sem se vrátil, žalódek mám na vodě, mozek se mě někde stratil a zakončet to Sakra co to tady hrči" ...páč Radimovi zvoněl ten mobel. To je jedno, doležity je, že sme vstali do dalšiho dna, které byl pro mňa už z jinéch důvodu nadměrně doležité (ona ví). Nasnidali sme sa plechem bochet, jejich fena mi pak sežral cigáro a s dvěma dalšima plechama vydali sme se na cesto do Liboše, k Radima rodičum. Chvilo sme tam kompili, až nás hlad počal provokovať. I vydali sme se na mysliveckó chato, kde se jednó za rok koná guláš a na což se Radim take celé rok těši. Dali sme si guláš, plnó ošatko chleba a dvě piva, Martin ož radši kofolo, abe nepoblil meslivce.
Kděž v tym se stala dalši věc.
Přistála tam mucha, jež mě srala svó existenci a lozenim po stole. Chtěl sem jo zabit popelnikem a tak sem to tak udělal. Popelnik ju zasáh přeně ašak ten hmyz furt žil. Napřáh sem se popelnikem znova a páč ta mocha bela štěpánovská, bela tvrdá taktéž jako tamněší život a popelnik se o ňu rozkřápal na tři kuse. V tom sem dostal choť zavolat moj milé a začal se v báglo sápat po mobelu (samo že za óčelem schovat tam ten popelnik). Nikdo mě néspíš neviděl, ale nevim proč se šici smáli...

Po dobrym objedu, dobrym koncertu a dobrym všem sme jeli dom druhym dobrym vlakem, páč prvni dobrej nám ujel a druhé sme stihli mi dobří doslovaadopísmena přesně na dobró vteřino.

Konec, páč mě bolé ruke a dlóho sem ož tady z té zkošenosti zas nic nenapíšo.

V Nízkých Tatrách

Na Slovensku jsem se celkem bavil, přesto sem se tak těšil za místníma magorama, že jsem v pondělí sedl do vlaku, odjel a nechal tam mamku s tatou samotný. Takže teď napíšu o tom, jaký to bylo v Tatrách.

Na Slovensko jsme dojeli o půlnoci, což se správcovi prý ještě nestalo, aby musel v tuhle dobu jezdit odemykat, ale dostal Becherovku, tak si nestěžoval.
Ráno jsme vstali v deset, tudíž tata nadával, že už je pozdě a jeli jsme na kratší cestu, výcvikovou, jak tvrdil. Prošli jsme dolinou, která byla znamá svými vodopády, ovšem žádné v ní nebyli. Když jsme z doliny slezli dolů, našli jsme 200 let starý středověký mlýn, ale nevím, proč bych vám ho popisoval, jeďte si tam sami. :-P Pak jsme šli další dolinou a v té byly ty vodopády, co měly být v té první. Při dokončování okruhu jsme potkali velmi věrného psa. Nevím, komu byl věrnej předtím, ale rozhodně byl věrnej mně po tom, co dostal kus salámu. Pak šel cestou, kterou jsme šli i my, jak kdyby věděl, kam jdeme a vždycky na mě počkal, až za několika kopci zaběh do lesa a čekal tam na mě. Nebýt toho, že rodiče byly jen nějakej kilometr za mnou, určitě bych ho následoval a zhlídl bych tajemství, který mi hodlal odhalit, ale k tomu už asi nedojde, páč na poli stál myslivec a když jsme byli za pár kopci, ozval se výstřel. Naštve to. Jednou, pokud budu mít nějaký ty miliony, nechám vyvraždit celou mysliveckou rasu, neb, jak říká tata, myslivci jsou největší škůdci přírody. Z téhle krátké výcvikové cesty jsme se vrátili v deset večer.
Druhý den jsme vstali o půl desáté a tata nadával, že je to pozdě. Když jsme konečně vyšli, tak jsme nedřív díky němu zabloudily, o čemž jsme měli všude lhát. ;-) Když jsme zjistili, že lezem na špatný kopec, slezli jsme zpět dolů a šli po značce, což byl strašnej stoupák a jak se ukázalo, touhle cestou nikdo nechodí, věděj proč. Naštěstí tam bylo dost borůvek, takže když sem se je naučil bez zpomalení trhat za chůze, byly dostatečný pohon a nemusel jsem odpočívat ani pít, tak jsem je pořád jedl a jedl, až byly pryč a já chtěl more, more, MORE! Nahoře se šlo po hřebenech, což bylo v pohodě, když se šlo z kopce, vynalezl jsem si vysoce dokonalou technologii, kterou se mi nechce vysvětlovat, a brzo jsem tam skákal, jako krab, připomínalo to trochu prchajícího Zoidberga.
Třetí den jsme vstali v devět, pročež tata nadával, že je pozdě. Probíhalo to podobně, jako druhej den, ale tentokrát se i šplhalo, což mě hodně bavilo, ne ovšem mamku, takže jsme dva kopce museli vzdát.
A čtvrtej den byl rekreační, tudíž nebylo nutno brzo vstávat a vstali jsme v osum. Den nebyl rekrační pro mě, páč sem jel dom. Sice se ještě snažili mě překecat, abych zůstal, hraním mi na city, očividně jim nedochází, že žádný nemám. Přirovnal bych to k bubeníkovi, kterej hraje na buben, ale ten buben tam není.
PS: Pokud neznáte Futuramu, tak 1) nepochopíte některý vtipy, 2) opovrhuju váma.