Já, děd, krab, pes, strom, chlap, hřib a skřet
Povídka pomocí jednoslabičkých slov, pokud jste si nevšimli
Kdys jsem žil já a se mnou děd a to tam, kde byl můj dům a tam byl též les. V něm žil pes, leč ten si kdys řek, že chce jít k nám. Bůh ví proč? Snad měl hlad, však když k nám šel, měl jsem hlad já, a byl bych moc rád, když bych moh co sníst. Však tu nic, co bych moh jíst, až pak tu pes. Řek jsem mu: "Mám hlad a sním tě!" Pes chtěl hned jít pryč, však na to už ne čas, páč jsem ho chyt. I jal jsem se psa jíst, leč on na mě štěk: "haf, haf". Bál jsem psa, leč měl jsem hlad fakt moc, a tak jsem ho jed dál a on mě kous. Křamf, křamf! Já jsem řval: "Au!" však psa jsem sněd, čímž byl pryč. Mňam! Z psa zbyl sval, kost a chlup. Sval jsem sněd já, kost sněd děd a chlup sněd krab, co je náš a už tu zas nic, co bych moh sníst.
Když šel pes ze mě ven, byl z něj hnůj. (Pes šel ze mě ven tak, že sem si pšouk a pak sr.. (To co bych zde psal je fuj, tak rač psát nic.)) Můj děd, páč byl snad slep, šel, šel a šel ten směr, co ten hnůj byl. A já mu řek: "Stůj děd, tam hnůj, to fuj." Děd však ne jen slep, však též hluch, či spíš to byl vůl, blb, cíp a hňup, páč šel dál. Už jsem chtěl řvát: "Stop, kšá, tam hnůj a z něj jde smrad." Však než jsem to stih, tak děd šel až tam, co byl ten hnůj a pak tam spad. Plesk! Děd je teď fuj a je jak tchoř, spíš hůř - skunk, páč z něj jde smrad. To však fakt a zlý. Já jsem ztuh a stál jak sloup. Co na to říct? Fuj a víc už nic. "Čum děd, ty jsi čuň! Když jsi čuň, tak tu máš hnůj. Jez!" (Jen ať si děd sní ten hnůj, když už je čuň.) Děd mi (ač byl čuň) řek: "Ne! Fuj!" Však hle, jde tu krab. Co as chce. Ha, chce se mstít, že mu děd sněd kost, však on na ni měl chuť a tak ho cvak. Děd byl stár a krab měl dost sil a tak děd chyt šok, chcíp a hnil. Krab byl tím vin a já měl zlost, že mi děd zdech a že krab je dál živ a tak jsem na něj šláp. Křup! Byl z něj jen flek a ten hnil tak jak děd a já měl klid.
Šel jsem spát. A jak jsem leh, co to zřel můj sluch!? Zdá se mi to? Ne, je to fakt. Snad ne myš. Myš je děs. (Má myš kly? Ne! Kly má slon!) Tak či tak, myš písk, písk a ne vrz, vrz, skříp a vrz, což zvuk, co jsem zřel. Tak jsem vstal a zhléd jsem, co to jest. Byl to strom a ten mě štval. Tak jsem si zas leh, leč strom dál: vrz, vrz, skříp a vrz. Vstal jsem a šel pro to, co jest chlap. Řek jsem mu , že když jsem spal, tak strom furt: vrz, vrz, skříp a vrz a tím mě moc štval, páč bych moc rád spal. Pak jsem se ho ptal, má-li být strom zťat. Leč on mi řek: "Strom nech být živ, sám jdi pryč!" Já byl kdys vůl, ba i srab, dnes už bych mu řek jen: ,,Drž pysk a jdi si tam sám." Však šel jsem.
Šel jsem tam, co je les a v něm jsem zhléd plac a na něm hřib. Chtěl jsem ho sníst, páč jsem zas měl hlad (jak vždy), leč stal se div. Ten hřib řval: "Když mě sníš, hned je tu zlý skřet!" A pak zas, a tak furt dál. Já bych rád sněd hřib, až pak, co by byl ztich, však ten co tu byl řval furt dál. Však i hřib co řve by moh mít chuť jak ten hřib, co ne, a tak jsem ho sněd, i když řval tím víc. Když jsem sněd hřib, tak ztich. A hned jak jsem ho sněd, byl tu skřet. Jak jsem ho zřel, vzal si svůj prak. To moc zlá zbraň a on mě ní pic. "AUUU!!! Smrt ne! Já chci žít dál. Ah vždyť já jsem živ." Ten skřet mi však zdrh. Zved jsem se a kouk jsem se za ním. Šel tam, kde byl můj dům a ten strom co furt: vrz, vrz, skříp a vrz. A ten strom spad. Však spad hned tam, kde stál ten skřet, co mě pic. Křáp! Skřet už je teď jen flek. Dal jsem ho na hnůj, co zbyl z psa a kam spad děd.
Teď už mám snad fakt klid. Ne! Co jsem zhléd. Chlap bral vše co můj děd kdys měl, než ho cvak krab. Je to chlap, co je snad též vrah, páč měl nůž, co jsem zřel. Smál se: "Cha cha cha cha cha!" Vzal ten nůž a bod mě. Jde ze mě krev, však jsem dál živ a chci se s ním bít. Všim jsem si, že kus dál je hnůj, co byl dřív pes a na něm děd, krab, rak a myš s kly (Ta ne, to byl jen vtip). Hnůj by moh být má zbraň. Ždouch jsem ho a on tam sjel. Vdech ten smrad a pad. Však já měl furt hlad, a tak jsem ho sněd. Chlap měl klid (na furt). Však já ne, ač bych ho chtěl. Líp říct, že klid byl, však až moc. Kdo má rád klid tam, kde nic víc živ, než já? Kdo tu byl, měl smrt.
Šel jsem na vlak, páč bych rád jel tam, kde je kdo živ. Však kde je vlak, když měl by tu být? Byl tu dřív a už je pryč? To snad ne. Jsem si jist, že tu má být teď. Tak kde je? Pak jsem si všim, že řád jízd, co jsem měl, byl stár.
Když šel pes ze mě ven, byl z něj hnůj. (Pes šel ze mě ven tak, že sem si pšouk a pak sr.. (To co bych zde psal je fuj, tak rač psát nic.)) Můj děd, páč byl snad slep, šel, šel a šel ten směr, co ten hnůj byl. A já mu řek: "Stůj děd, tam hnůj, to fuj." Děd však ne jen slep, však též hluch, či spíš to byl vůl, blb, cíp a hňup, páč šel dál. Už jsem chtěl řvát: "Stop, kšá, tam hnůj a z něj jde smrad." Však než jsem to stih, tak děd šel až tam, co byl ten hnůj a pak tam spad. Plesk! Děd je teď fuj a je jak tchoř, spíš hůř - skunk, páč z něj jde smrad. To však fakt a zlý. Já jsem ztuh a stál jak sloup. Co na to říct? Fuj a víc už nic. "Čum děd, ty jsi čuň! Když jsi čuň, tak tu máš hnůj. Jez!" (Jen ať si děd sní ten hnůj, když už je čuň.) Děd mi (ač byl čuň) řek: "Ne! Fuj!" Však hle, jde tu krab. Co as chce. Ha, chce se mstít, že mu děd sněd kost, však on na ni měl chuť a tak ho cvak. Děd byl stár a krab měl dost sil a tak děd chyt šok, chcíp a hnil. Krab byl tím vin a já měl zlost, že mi děd zdech a že krab je dál živ a tak jsem na něj šláp. Křup! Byl z něj jen flek a ten hnil tak jak děd a já měl klid.
Šel jsem spát. A jak jsem leh, co to zřel můj sluch!? Zdá se mi to? Ne, je to fakt. Snad ne myš. Myš je děs. (Má myš kly? Ne! Kly má slon!) Tak či tak, myš písk, písk a ne vrz, vrz, skříp a vrz, což zvuk, co jsem zřel. Tak jsem vstal a zhléd jsem, co to jest. Byl to strom a ten mě štval. Tak jsem si zas leh, leč strom dál: vrz, vrz, skříp a vrz. Vstal jsem a šel pro to, co jest chlap. Řek jsem mu , že když jsem spal, tak strom furt: vrz, vrz, skříp a vrz a tím mě moc štval, páč bych moc rád spal. Pak jsem se ho ptal, má-li být strom zťat. Leč on mi řek: "Strom nech být živ, sám jdi pryč!" Já byl kdys vůl, ba i srab, dnes už bych mu řek jen: ,,Drž pysk a jdi si tam sám." Však šel jsem.
Šel jsem tam, co je les a v něm jsem zhléd plac a na něm hřib. Chtěl jsem ho sníst, páč jsem zas měl hlad (jak vždy), leč stal se div. Ten hřib řval: "Když mě sníš, hned je tu zlý skřet!" A pak zas, a tak furt dál. Já bych rád sněd hřib, až pak, co by byl ztich, však ten co tu byl řval furt dál. Však i hřib co řve by moh mít chuť jak ten hřib, co ne, a tak jsem ho sněd, i když řval tím víc. Když jsem sněd hřib, tak ztich. A hned jak jsem ho sněd, byl tu skřet. Jak jsem ho zřel, vzal si svůj prak. To moc zlá zbraň a on mě ní pic. "AUUU!!! Smrt ne! Já chci žít dál. Ah vždyť já jsem živ." Ten skřet mi však zdrh. Zved jsem se a kouk jsem se za ním. Šel tam, kde byl můj dům a ten strom co furt: vrz, vrz, skříp a vrz. A ten strom spad. Však spad hned tam, kde stál ten skřet, co mě pic. Křáp! Skřet už je teď jen flek. Dal jsem ho na hnůj, co zbyl z psa a kam spad děd.
Teď už mám snad fakt klid. Ne! Co jsem zhléd. Chlap bral vše co můj děd kdys měl, než ho cvak krab. Je to chlap, co je snad též vrah, páč měl nůž, co jsem zřel. Smál se: "Cha cha cha cha cha!" Vzal ten nůž a bod mě. Jde ze mě krev, však jsem dál živ a chci se s ním bít. Všim jsem si, že kus dál je hnůj, co byl dřív pes a na něm děd, krab, rak a myš s kly (Ta ne, to byl jen vtip). Hnůj by moh být má zbraň. Ždouch jsem ho a on tam sjel. Vdech ten smrad a pad. Však já měl furt hlad, a tak jsem ho sněd. Chlap měl klid (na furt). Však já ne, ač bych ho chtěl. Líp říct, že klid byl, však až moc. Kdo má rád klid tam, kde nic víc živ, než já? Kdo tu byl, měl smrt.
Šel jsem na vlak, páč bych rád jel tam, kde je kdo živ. Však kde je vlak, když měl by tu být? Byl tu dřív a už je pryč? To snad ne. Jsem si jist, že tu má být teď. Tak kde je? Pak jsem si všim, že řád jízd, co jsem měl, byl stár.
Co se má dít dál? Kdo ví? My ne.
The end
FAQ:čuň - čuně
Pozn. redakce: Náš blog je unikátní tím, že dělá často kladené otázky (FAQ), když se nás ještě nikdo na nic neptal.
