Výlet reklamou

Právě jsem skončil v práci a po pořádné práci si zasloužím pořádnou odměnu, což byla v mém případě Corola. Přemýšlel bych nad jinými auty, ale když ji miluji, není co řešit.

Vzal jsem s sebou Ondru na zkušební jízdu. V půlce cesty ovšem auto zastavilo a nechtělo jet dál. Jelikož jsme byli uprostřed naprosto neobydlené oblasti a mobil za pouhou korunu se pokazil, nebyla tu šance na pomoc. Tep se nám zvýšil na 206. Když jsem se pak rozhodoval, co dál dělat, otázat se byla pro mě jasná volba.

„A co teď?“ zeptal jsem se tedy. „Teď si dáme Deli,“ opáčil Ondra. „Dobrý nápad,“ odpověděl jsem, „má to ale jeden malý problém. Žádnou Deli nemáme.“ Ondru ovšem napadla spásná myšlenka: „Můžeme ji koupit, Lídl je levný.“ „Plus je levný,“ oponoval jsem. „Carefour ten je levnější,“ řekl člověk o kterém jsme zatím neměli ani tušení. Ukázalo se, že se kolem nás formuje skupinka, kde se lidé začali přeřvávat hláškami typu „Nikde není levněji než v Penny Marketu, prostě levný nákup, to je nákup s Penny.“

To náš problém s Corolou ovšem neřešilo. Ondra řekl: „Ty máš určitě nohu na brzdě.“ Podíval jsem se a ukázalo se, že má pravdu. „Jak jsi to věděl?“ „To je jasný, už jsi někdy viděl porouchanou Corolu?“

Jeli jsme dál, ale přepadla nás nezkrotná chuť na něco sladkého. Naštěstí jsem měl v ruce Maxi King. „Kdes ho vzal?“ ptal se Ondra. „To je moje alpské tajemství,“ odbyl jsem ho. Bohužel odhalil, že ho mám tajně celou dobu k ruce přilepený pomocí těstovin. „Ale Panzani přce nikdy nelepí,“ divil se Ondra. „To bude tím, že to není Panzani,“ vysvětloval jsem, „touhle těstovinou bys mě mohl přilepit i stropu. Je tak silná, že mi ten Maxi King na ruce stále ještě visí a nemůžu ho sundat, takže se řízení ujmi ty.“ „Ale já neumím řídit,“ protestoval Ondra. „Neboj, s námi na to máte,“ odpověděl jsem. „Pravda, já na to mám, tak si poskočím, tak si vyskočím,“ vytahoval se, načež se praštil hlavou o střechu.

Jako by toho bylo málo, dostal jsem žízeň, ale poblíž byl jen potok. „Pít z potoka, to bych si přece zkazil image.“ „Image je na nic, poslouchej svou žízeň,“ radil Ondra. „Ale žízeň nikdy nevyhraje, radši poslechnu image. Spíš bych chtěl být ovocem do Jogobelly, než pít z potoku.“

Protože důvodů bylo již příliš mnoho, jeli jsme domů.

MHD, neboli MDD (městská důchodcovská doprava)

„PŘÍBĚHOÚVAHA“

S městskou hromadnou dopravou nemám asi příjemné zkušenosti nebo spíše zážitky a absolutně netuším, jaká to „úvaha“ by se dala na toto předem určené téma napsat. Mám však v paměti vryto pár vzpomínek z mého úplně první týdenní dovolené v městě Praha, kde byla MHD náš zřejmě nejpoužívanější dopravní prostředek.

Auto je pochopitelně pohodlnější, ale když se člověku nabízí možnost cestovat pomocí MHD, je to určitě lepší, než chodit po městech pěšky. Naším nejpoužívanějším prostředkem městské hromadné dopravy se tedy v Praze stal autobus, tramvaj a především metro.

Ke každému z těchto tří bodů se budu v následujících odstavcích snažit vyjádřit, ale jelikož jsem tuto slohovku sepisoval (a to doslova sepisoval) brzy ráno, nebojím se říct v mikrospánku, „nasytím“ posluchače leda kostrbatým a nesouvislým textem plného stylistických chyb, výplodem neopláchnutého ranního xichtu, nevyspalého a unaveného mozku a to tuto úvahu činí zcela nepochopitelnou.

Autobus. Autobus je pro veřejnost určitě nejznámější pojem, co se MHD týče. Slouží jistě mnoha studentům z vesnic, co školu, zájmový útvar, kulturní vyžití, či cokoliv takového postrádají. Dojíždění určitě spousta lidí každý den absolvovat musí. Já osobně bych dojíždět snad ani nemohl, protože by mi autobus vždycky ujel, neboť se rád prospím a do školy letím takřka na poslední chvíli.

V Praze se mi MHD ale maximálně znechutilo a jak můžete usoudit podle nadpisu, jedná se o ta zvláštní stvoření s krytím nevinného stařeckého obličeje. Den ode dne pobytu v Praze se mi ta nepodařená rasa pletla pod nohy čím dál víc. Vím, ke starším osobám (tzv. „důchodcům“) bychom měli jevit patřičnou čest a samozřejmě je v autobusu dobrovolně pustit na místo k sezení, obsadili-li jsme ho a jinde už žádné jiné není, protože jej obsadili další členové důchodcovského gangu. Neprovedeme-li úhybný manévr a okamžitě nepřesuneme své unavené tělo někam jinam, důchodci (a obzvlášť ti Pražští) začnou pomocí všech možných vypuzovacích metod a nejstrategičtějších komb, snaživě odhánět turistu nejlépe do kouta, kde ho poté skupinově probodávají vražednými pohledy za to, že jsme jej nepustil sednout si na naše místo, neboť jsme si toho důchodcovského pupku nevšimli, když jsme líně hleděli ze zapatlaného okna.

Věřte, že jako unavený turista, který se za den nachodil stovky kilometrů po nekonečné Praze, vám nebude příjemné mačkat se v autobusu na (především) důchodce, občany města Prahy a nebo na jiné turisty. V tomto směru je toto negativum autobusu, další je asi cena za lístek. Cena za lístek je totální prkotina oproti velkému množství důchodců, vonících se voňavkou značky Zatuchlina, kteří nás svou existencí v autobusech znepokojují, musíme na ně hledět (kam se podíváme, tam důchodce), musíme se na ně mačkat a v neposledních řadách musíme inhalovat jejich voňavku značky Zatuchlina. Pořád je to však, i přes zákeřné důchodce a obětování pár drobných, lepší než jít takovou dlouhou štreku městem po svých unavených a oproti důchodcům, voňavých končetinách.

Tramvaj. Tramvaj se liší od autobusu tím, že jezdí po kolejích, je však stejně tak plná houfů důchodců (viz. odstavec výše), občanů, turistů a v poslední řadě lidí s nějakou sexuální úchylkou, cestujících MHD s nadšením a s chutí.

Metro. Metro se v Praze stalo naším nejoblíbenějším dopravním prostředkem. Jeho největší výhodou je, že cesta trvá jen pár minut a ještě výhodnější a uspokojivější je, že zde necestuje takové množství důchodců, protože většině z důvodu razantního zrychlení dopravního prostředku, z úst vylétávají zubní protézy. Totiž naštěstí funguje neúprosný zákon setrvačnosti, v případech kdy důchodci organizovaně nepoužívají fixační krém na zubní náhrady, Blend-A-Dent. O to více se zde však pohybuje úchylů, jež se v městě Pražském snaží jevit jako konkurence důchodcům, avšak bez úspěchu. Samozřejmě, cíl úchylů je úplně jiný, než ten důchodců. Důchodci usilují o získání co největšího počtu míst k sezení, za co nejkratší čas a v použití těch nejmodernějších vypuzovacích metod. Úchyl má opravdu cíl a záměr úplně jiný a je na rozdíl od důchodce v podstatě téměř neškodný. Tímto způsobem jsem cestoval nejraději.

Nakonec bych jen podotknul (jen aby tento list měl podobu úvahy), že MHD se mnoha lidem stala v jejich životech velmi užitečná a nepostradatelná…, nepostradatelná na rozdíl od důchodců… : )

Jak jsem lepil chemoprenem

Občas chodím ve volném čase pomáhat svému otci do nábytkářské dílny. Dělám tam mnoho věcí. Například hraji Pavoučí Solitaire, nebo když táta říká, že jsou v rádiu samé voloviny, jdu ho přeladit. Někdy nakreslím technický výkres nábytku a když dojde na nejhorší, pomáhám s jeho výrobou.

Jednoho dne jsem dostal za úkol činnost novou, mně doposud neznámou: nalepit na nábytkové dílce chybějící plastovou hranu, což se provádí za pomocí chemoprenu. Otec mi zběžně předvedl, jak mám postupovat, skočil do auta a jel za zákazníkem.

Pustil jsem se tedy do práce. Vzal jsem stěrku, nabral jsem na ni chemopren. Šlo to sice lehce, ale otec mi zapomenul říct, jaké množství nanášet. Nelze se tedy divit, že chemopren začal za chvíli stékat. Začal jsem shánět něco, čím by se dal setřít. V rychlosti jsem sebral jakési oblečení, které jsem zatím nikdy neviděl, a tím jsem se to pokusil utřít. To se sice podařilo, ale chemopren jsem setřel důkladně a tak jsem musel natírat znovu. Tentokrát už jsem to odhadoval lépe, takže jsem je to zvládl bez větších komplikací. Na konci jsem ovšem zjistil, že jsem se o desky párkrát otřel, a protože jsem sem šel přímo ze školy, bylo mé nové školní oblečení plné lepidla, které do té doby stihlo krásně zaschnout. Zatímco usychal chemopren na deskách, pokusil jsem se odškrabat ten, co byl na šatech.

Po půlhodině jsem odstranil polovinu prvního pruhu a tak jsem šel raději přilepit hrany. Na zemi se ovšem ležela šňůra, které jsem si nevšimnul, takže jsem zakopnul, lepidlo shodil a ještě jsem se v něm vyválel. Hadra se znovu hodila, tentokrát to ale bylo ulehčeno tím, že většinu už pojmula moje mikina.

V tom okamžiku přijel otec. Radost z toho zrovna neměl, ale bral to s humorem. Říkal, že si toho sice taky hodně zapatlal, ale tohle, že se mu ještě nepovedlo. Veselost ho přešla, když zjistil, že jsem to utřel do jeho trika, které si tam odložil. Ve spěchu jsem si to ani neuvědomil, kromě toho jsem ho na něm ještě neviděl. Moje mikina byla v podobném stavu, jenomže byla o dost levnější. 'Aspoň, že se mi to podařilo nalepit,' myslel jsem si než jsem zjistil, že tentokrát jsem tam dal lepidla zase málo, takže hrany popadaly na zem.

Od té doby už nemusím lepit chemoprenem.